Zaujala mě informace, že italská vláda podepsala s muslimskými organizacemi v zemi pakt, v němž se vyznavači islámu zříkají použití jakékoli formy násilí. Vnímáte to spíš jako gesto, nebo taková dohoda může opravdu odradit i radikální islamisty,kteří by jinak byli ochotni ve jménu Alláha sáhnout k teroru vůči lidem jiného vyznání či bezvěrcům?

Dohodu mezi italským ministerstvem vnitra a muslimskými komunitami vnímám jako progresivní snahu italské vlády minimalizovat potenciální hrozbu náboženského radikalismu a extremismu. Významné je, že se podpisem dohody muslimské komunity v Itálii nezříkají zodpovědnosti. Samotná dohoda násilí zabránit pochopitelně nemůže. Ale dohoda obě zúčastněné strany k něčemu zavazuje. Například obsahuje klauzuli o transparentní dokumentaci využívání zahraničních fondů pro stavbu mešit a modliteben a vytváří nástroje, jak islámské náboženství v zemi lépe kontrolovat. Spolupráce s umírněnými muslimy dává také větší naději na včasné odhalení extremistických buněk. To není jen příklad Itálie, ale i dalších zemí západní Evropy. Uzavřená dohoda tak paradoxně může nejvíc ohrozit ty muslimy, kteří ji podepsali. V očích radikálů se skutečně bude jednat o „pakt s bezvěrci“.

Muslimské organizace se zároveň zavázaly, že bohoslužby v mešitách povedou v italštině nebo že je budou do úředního jazyka alespoň překládat. Zúčastněné strany si od úmluvy slibují snazší soužití muslimské menšiny s většinovou společností. Paradoxně taková dohoda byla uzavřena v zemi, v níž k útokům a teroristickým činům z náboženských důvodů nedochází. Jaké je vysvětlení toho, proč Itálie nemá takové problémy na rozdíl od Francie nebo třeba Německa?

Jedná se o překlady pátečních kázání, což není v Evropě nic nového. Každý pokus o integraci je z bezpečnostního hlediska pozitivní. Radikalismus svojí sílu čerpá z izolace a vnitřního společenského konfliktu. Západní demokracie mají na výběr jen dvě alternativy: buď islám postavit mimo zákon, nebo hledat cesty, jak dostat toto náboženství více pod demokratickou kontrolu. První alternativa je neprůchodná jak politicky, tak i z hlediska náboženských svobod zaručených v ústavách jednotlivých zemí. Zákazem islámu by demokracie popřely samy sebe. Zbývá tedy pouze alternativa druhá.

A proč zatím Itálii nezasáhla vlna extremismu? Zřejmě proto, že v zemi není dostatečně rozvinutá síť organizace Islámský stát. Katastrofální situace ve Středozemním moři, kudy do Evropy proudí nelegální a neprověření migranti, do budoucna velké naděje nedává. Merkelová a spol. sice nyní chtějí problém řešit přímo v Libyi, ale ta je ze značné části kontrolována islamistickými radikály a prakticky nemá oficiální vládu ani armádu. Nicméně poslední události z Paříže ukazují, že ke spáchání teroristického činu stačí turistické vízum, hotovost a pěkný hotelový pokoj.

Zabýváte se náboženskými zdroji genocidního násilí, přinesl ten minulý rok z tohoto pohledu ve světě, ale především v Evropě něco nového?

Z dlouhodobého hlediska za nejvýznamnější událost považuji závěry nezávislé vyšetřovací komise OSN, která v červnu loňského roku označila zločiny organizace Islámský stát za akt genocidy. Ve čtyřicetistránkové zprávě je dopodrobna popsán mechanismus systematického zabíjení, zotročování, sexuálního zneužívání a mučení příslušníků komunity Jezídů. Vyšetřování potvrdilo, že organizace Islámský stát usiluje v tomto případě o celkové zničení jezídské kultury, která pachatelům brání ve vytváření ideální pseudonáboženské společnosti. Nábožensky motivované násilí tak v oblastech Iráku a Sýrie přerostlo v realizaci genocidní ideologie, podle níž členové jistých skupin nemají právo na existenci.

Z hlediska dějin náboženských zdrojů genocidního násilí se jedná v jistém smyslu o mezník. Žádné pseudonáboženství v minulosti tak otevřeně nedeklarovalo připravenost masově likvidovat nepřátele své ideologie v řádech desítek milionů. Evropa a západní svět se nadále mohou ubezpečovat zvráceností a nerealizovatelností utopie tzv. Islámského státu. Nikdo ale netuší, jak a kde se tato nová forma genocidního pseudonáboženství dále rozvine. Nejen pro Evropu je Islámský stát velkým varováním, kam až může vést sakralizace politiky a akceptace masového násilí jako oprávněného prostředku politického boje.

Co vede ideology náboženského násilí k tomu, aby podněcovali další a další souvěrce k teroristickým útokům, když takové akce nemohou vyvolávat nic jiného než nenávist a odpor vůči jejich náboženství?

Vyvolat negativní postoje vůči islámu je jedním z hlavních cílů extremistů. Podle dualistického apokalyptického myšlení pachatelů v současnosti ve světě probíhá kosmický konflikt mezi „pravým“ náboženstvím a všemi ostatními bezvěrci a odpadlíky. Čím více se bude dařit konflikt polarizovat, tím snadněji mohou pachatelé rekrutovat další přívržence na „pravou“ stranu. Druhá strategie, která je nepochybně stejně tak účinná, vychází z absolutního pohrdání západní demokracií. Jít k volbám nebo jakkoli participovat v demokratickém procesu je jednou z nejhorších forem odpadlictví. A pachatelé zároveň dobře vědí, že extremismus a násilí mohou demokracii postupně rozežrat zevnitř.

Které země Evropské unie jsou násilím a teroristickými útoky z náboženských důvodů nejvíce ohroženy, a z jakých důvodů?

To je poměrně složitá otázka. V době globálního džihádu jsou v ohrožení velká města, turistické resorty i nejrůznější symboly kdekoli na světě. Militantní džihád dnes předpokládá i jistou formu kulturní genocidy, ke které má prozatím dostatečné zdroje pouze na území Iráku a Sýrie. Jak se bude tato strategie rozvíjet dále, není momentálně příliš jasné. Zkušenosti z loňského roku ukazují, že ke spáchání útoku na evropském kontinentě teroristé využívají zázemí místních muslimských komunit. Nicméně Berlín, Brusel nebo francouzská města mohou být terčem pouze z toho důvodu, aby v nich teroristické útoky vytvořily a prohloubily konflikt mezi muslimy a ne-muslimy.

Hodně se v této souvislosti mluví o Německu. V diskusi pod článkem, který o tomto tématu na sklonku loňského roku pojednával, napsal jeden čtenář: Před měsícem Kurd vláčel svou ženu za autem na laně. Včera stanul před soudem Iráčan, jenž znásilnil a zabil čínskou studentku ve městě Bochum, v říjnu znásilnil a utopil sedmnáctiletý Afghánec studentku ve Freiburgu, nedávno u města Kiel Afričan upálil svou ženu. I když se jedná o pachatele z převážně islámských zemí, lze ale toto brutální násilí spojovat s náboženstvím?

Neznám pozadí těchto konkrétních událostí. Případy individuálního násilí, pokud u nich není přímo prokázána náboženská motivace, spíše souvisejí s tím, z jakého prostředí pachatelé přicházejí. Afghánistán, Irák nebo Sýrie jsou již několik let sužovány válečnými konflikty a každodenním násilím. I v Evropě bezprostředně po druhé světové válce byla hranice pro akceptaci násilí výrazně posunuta. To samozřejmě tyto zločiny nijak neomlouvá.

Vybavuji si, že jste publikoval několik článků o tom, jak se vyvíjí situace ve Švédsku. Určitě tamní dění nadále sledujete. Věříte tvrzením ve Švédsku žijící novinářky Kateřiny Janouchové, která v rozhovoru pro DVTV uvedla, že zemi zničila masová imigrace, že se Švédsko stalo „inkubátorem pro džihádisty“, že jsou pravdivé zprávy o znásilňování švédských dětí muslimskými žadateli o azyl, nebo to berete jako „otevřené lži“, jak na její vystoupení reagovali kritici?

Tvrzení spisovatelky Kateřiny Janouchové se nijak zásadně neliší od informací švédského mainstreamového zpravodajství. Janouchová v rozhovoru pro aktualne.cz sice představila svůj pohled na situaci v zemi možná až příliš dramaticky, ale ve své podstatě se její názory neliší od obrazu, který o zemi vytvářejí švédská média. Švédsko má v současnosti celou řadu problémů, politická scéna je dlouhodobě paralyzovaná, bezpečnostní situace v přistěhovaleckých čtvrtích minimálně ve čtyřech největších městech má k ideálu hodně daleko a po zemi se pohybují desítky extremistů z řad Islámského státu, kteří se vrátili ze Sýrie a Iráku.

Švédský případ je specifický v tom, že tato země byla po několik desetiletí otevřená lidem prchajícím před válkou nebo totalitními režimy. V zemi se dlouhodobě dařila integrace nově příchozích a švédský stát považoval otevřenost za svou vlajkovou loď. Nyní, kdy se ukazuje, že otevřenost má své limity, si řada politiků a intelektuálů nechce problémy ani připustit, natož je řešit. Ale pokud by vše krásně fungovalo – proč tedy Švédsko v loňském roce dramaticky omezilo migraci a prodloužilo kontroly na svých hranicích?