Před časem jste prohlásil, že stabilita Evropy už vzhledem k historii není přirozená a zřejmě bude její celistvost narušena. Myslíte, že jsme se dostali k tomu bodu, kdy se to začíná naplňovat?
Myslím, že skutečně ano. Posuny hraničních linií, i když to tak optikou člověka, který vyrůstal v Evropě v druhé polovině 20. století, nevypadá, jsou naprosto jednoznačně něčím, co je pro Evropu stále typické. Je zapotřebí si uvědomit pouze to, že k těmto posunům hraničních linií může docházet buďto nějakými násilnými pohyby, což je typicky válka, která historicky dominuje. Ale pak existují ještě jiné posuny. Nenásilné. A těmi byla například sňatková politika. Tak vzniklo Španělsko, sňatkem Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského. Tímto způsobem vznikla i Habsburská monarchie. Tímto způsobem vznikala a také ale i zanikala celá řada států. V prostoru, které dnes nazýváme Německo.

Čili i historie nám jasně dokládá příklady, kdy se ty hranice měnily, posouvaly i mírovým způsobem. Specifickým způsobem posunu hraničních linií v současnosti je pak evropská integrace. Ta vytváří hranici vnější, ale maže i některé tradičně vnímané důležité prvky hranic vnitřních. Uvnitř EU tak přestávají hranice fungovat jako bariéra. Ale naopak začínají fungovat jako místo intenzívní interakce ekonomické, kulturní.  

Změny hranic tedy byly očekávatelné? Pokud tomu tak bylo v minulosti, kde by k nim ještě podle Vás mohlo dojít v nejbližší době?
Pokud jde o tu mírovou cestu, tak je, zdá se, velmi blízko další rozšíření Evropské unie – tedy další jistá změna hranic. Ta se týká zejména prostoru takzvaného západního Balkánu, kde pokud se nestane něco mimořádného, dá se předpokládat, že dříve nebo později bude západní Balkán celý integrován do EU. Pak je tu samozřejmě otázka, jak dopadne referendum o nezávislosti ve Skotsku. Pokud ano, dá se předpokládat, že toho bude využito jako precedentu, a ty země, kde se dá logicky předpokládat, že by ten skotský případ byl silným způsobem akcentován. Byla by to Itálie, Španělsko, mohla by to být Belgie. V zásadě nicméně tento potenciál existuje v jakékoli evropské zemi. Protože prakticky s výjimkou těch velmi malých zemí vyjma Lucemburska, Lichtejnštejnska neexistují země, kde by neexistovala regionální specifika, která se dají použít i zneužít pro případné odtržení.  

Tedy i u nás?
Dá se v našem úhlu pohledu připomenout Morava. Dneska se nezdá možná být někomu pravděpodobné, že by Morava měla usilovat o secesi, ale vzpomeňme si na začátek 90. let. V našem parlamentu tehdy seděli lidé z moravistických politických stran, které mimochodem stále existují a jen nejsou vidět na celostátní úrovni a zůstávají schovány na Moravě. A ty snahy od nich zaznívaly. Je jen otázka času, jestli se podaří jim získat nějakou větší podporu. Jinými slovy, má to téměř každý stát a není třeba v tom vidět nic špatného. Je to totiž věc naprosto přirozená. Jenomže průšvih nastává, když dojde ke změně státních hranic násilným způsobem. A když do toho zasáhne vnější aktér – čehož jsme nyní byli svědkem v souvislosti s událostmi s Krymem.