Pane docente, vládní krize skončila, máme nového ministra kultury, o kterém jste psal, že „pořád lepší než Petříček“. Co si vzít z celé kauzy kolem nejmenování Michala Šmardy?

Přiznám, že mě překvapilo to, kam až jsou ochotni zajít obhájci současných pořádků. Vždyť celé to přece začalo nesmělým pokusem Staňka reagovat na zoufalou situaci na Ministerstvu kultury. Fajtova finta, kterou si tento výtečník přihrál malou domů přes milión korun způsobem, ze kterého se chce zvracet, je jen tou třešničkou na dortu. Vyházet schopné lidi a pak se označit za jediného, se kterým mohu uzavřít smlouvu, a strčit si veřejné peníze, peníze na kulturu (!) do kapsy... A přesto to někteří obhajovali. Naši „kultútrégři“. Když už to nešlo jinak, tak presumpcí neviny. Jim vůbec nedošlo, že na krajní neetické pochybení, jak danou kauzu lze velmi mírně nazvat, se presumpce neviny nevztahuje. Je to prostě svinstvo a basta.

Zpráva NKÚ pak situaci v kultuře popsala komplexně. Tlakem na odvolání tehdejšího ministra Staňka, který se pokusil o nápravu stavu, vznikla nestandardní situace, která trvá doposud. Vedení ČSSD tím znemožnilo stranu. Nic neskončilo. Uvidíme, jak si povede současný ministr Zaorálek.

Pokud se týká Šmardy, tak myslím, že to byl velmi nešťastný krok současného vedení ČSSD, který doposud nechápu. Jak může za každou cenu prosazovat do vlády člověka, který se otevřeně před tím i po tom stavěl proti existenci této vlády? Jakou to má logiku? Jak může do vlády navrhovat vedení strany člověka, který o lidech v tomto vedení říká: „Jsem přesvědčen o tom, že tím, co v nás zabilo schopnost regenerace, byla zpanštělost a závislost na moci. Čím dál častěji jsem měl svíravý pocit, že naši politici na všech úrovních ztrácejí schopnost reagovat na společenské změny". Člověka, který je součástí tohoto vedení. To, co se v souvislosti s výměnou ministra kultury odehrálo, bylo ze strany vedení ČSSD explozí nepochopitelné iracionality. To, jak se v dané kauze chovala mainstreamová media, bylo rovněž ostudné. Ale asi proto, že „Fajtova“ finta se vyskytuje mnohem častěji.

Novinář Erik Best o kauze Šmarda řekl, že ČSSD nominací Šmardy chtěla vyvolat spor, protože věděla, že nebude přijata. Následný rozkol ve vládě pak měl Babiše přinutit jít do svazku s Okamurou a mít mezinárodní ostudu. Pokud by Šmardu Zeman jmenoval, nový ministr by pak Babiše „ostřeloval“ přímo zevnitř vlády. Sociální demokraté ale tento plán vzdali v momentě, kdy vyšlo najevo, že někteří jejich poslanci, například J. Foldyna, by podpořili i „rekonstruovanou“ vládu. Je podle vás možné, že ČSSD skutečně měla se Šmardou takový plán? Jaký je váš předpoklad?

Erika Besta rád čtu, ale tentokrát si myslím, že příliš fabuluje. Ze dvou důvodů. Tak složité kombinace není současné vedení ČSSD schopno. Především však toto vedení ví, že končí. Definitivně a patrně bez trafik. Proto se snaží za každou cenu zůstat přilepené na Babiše. Ani na vteřinu jsem nepochyboval, že z vlády neodejde. A platí to i do budoucna. Mj. vyhrál jsem na toto téma několik sázek. A ještě v jedné věci Bestova konstrukce pokulhává. Vůbec by nedošlo k „mezinárodní ostudě“ Babiše, ale SPD by měla příležitost etablovat se jako státotvorná doma i v zahraničí. Měla by možnost prosazovat velmi rozumné věci, např. v oblasti penzijního systému, kde má nosný projekt a kde jiné strany i instituce selhávají nesmyslnými návrhy na povinné paušální doby prodloužení odchodu do důchodu, tj. pokusu jít v této oblasti „Putinovou cestou“, která se ani v Rusku neosvědčila.

Jak se díváte na slova poslance Jaroslava Foldyny, který by, jak se vyjádřil, podpořil i rekonstruovanou vládu bez své vlastní strany? Jde o zradu na voličích, nebo se jí spíše dopustila sama ČSSD?

Současné vedení přivedlo ČSSD do nejostudnější situace v celé její historii. Horší než po odhlasování válečných úvěrů v roce 1914, což otevřelo cestu ke světové válce. Nejde jen o to, že se tato strana blíží zániku, ale zejména o to, že prostřednictvím Petříčka a dalších se nechala vtáhnout do podpory těch největších globálních lumpáren.

Například trapná návštěva Ukrajiny s cílem podpořit Porošenka, kde se Petříček jako „bojovník za lidská práva“ ani nezmínil o záměrném nevyšetřování oděského masakru. To není nic jiného než přisluhování těm globálním silám, které podporují genocidní nacionalismus a ženou svět do záhuby. Kůň současné globální moci Porošenko stejně volby ostudně prohrál a za nového prezidenta už došlo k tomu, že na Ukrajině bylo zahájeno vyšetřování někdejšího šéfa parlamentu Parubije kvůli jeho účasti na masakru v Oděse, kde bylo v květnu 2014 zaživa upáleno bezmála 50 lidí.

To, co předvádí vedení ČSSD, není jen zrada na voličích, to je zrada všech těch, kteří stáli u zrodu této strany a byli v různých dobách za sociálně demokratické myšlenky pronásledováni.

Andrej Babiš se na Facebooku pochlubil, že lidé v České republice jsou prý spokojení. Podle výsledků šetření Českého statistického úřadu občané svou životní situaci ohodnotili známkou 74 %, nejspokojenější skupinou pak byli studenti se známkou 82 %. Je to dobrý výsledek? Je vzhledem ke stavu české politiky a společnosti spokojenost namístě? A nechlubí se Andrej Babiš tak trochu cizím peřím?

Podle mě to odpovídá realitě. Svědčí o tom i Babišovy volební preference. Podle mě náš národ není štěpen zevnitř, ale zvenku, účinnými nástroji současné globální moci, která sice zdegenerovala a je v krizi, ale stále má obrovský, i když už ne dominantní, vliv.

Exprezident Václav Klaus v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz na adresu klimatické aktivistky Grety Thunbergové uvedl, že dívka je obětí vlastních rodičů, kteří ji naočkovali. Podle Klause je dění kolem Thunbergové součástí dnešního bláznovství. Jaký je váš pohled na prostor, který Thunbergová dostává v médiích a na dopady, které její činnost přináší?

Ano. Jedna z forem globální manipulace. Normální rodič by nenechal se svým dítětem takto manipulovat, protože to ho poznamená na celý život.

Ale v celém tom případě je ještě jeden moment velmi významný. Oslavování NEDOUCTVÍ. Všimněte si, že mediální mainstream vehementě podporuje lidi, kteří o sobě prohlašují, že se nebudou učit, aby mohli dělat vůdce, kteří povedou lidi k vyřešení problémů u nás (Minář) či ve světě (Greta). On už to kdysi zkoušel Jánošík. Podle mě v současné složité době platí pravý opak, „učit se, učit se, učit se“.

Stojí také za to všimnout si toho, že ti, co dělají píár Grétě, tak ti stejní mlčí, když Bolsonaro ze zištných důvodů nechává likvidovat jeden z nejvýznamnější ekosystémů. Dokonce se snaží podpořit Bolsonarovo počínání hledáním „vědeckých“ argumentů. Také jsem nezaznamenal, že by Greta ucítila pach CO₂ z brazilských pralesů a vyjádřila se k tomu. Vždyť je to celé šaškárna.

Probíhá podobné „očkování“ i plošně, například ve školství?

To nevím. Občas něco zaznamenám v tisku, ale nedokážu posoudit, zda to není přehnané. U nás na univerzitě je odbornost samozřejmostí. Ve výukových týdnech pravidelně probíhá dobrovolný teoretický seminář, kam má přístup každý zájemce, kde se zabýváme předpoklady trvale udržitelného, neomezeného a současně dynamického růstu a reformami, které by nasměrovaly ekonomiku na tuto trajektorii. Takový vývoj je reálný, ale k pochopení cesty k němu je nutná poctivá intelektuální dřina. Kdo si myslí, že bez ní může být vůdcem mas, které nasměruje správným směrem, je dost nebezpečný šílenec. Práce semináře se účastní i studenti.

Dva mladí aktivisté z organizace Fridays for Future vystoupili před kameru na portálu iDnes.cz. Zopakovali, že oni sami cítí potřebu donutit politiky, aby začali poslouchat vědce varující před klimatickou katastrofou. Pokud prý lidé nezačnou do 12 let podstatně omezovat emise skleníkových plynů, dojde na planetě k zásadním a nezvratným změnám. Jak se na takové prohlášení díváte vy?

Dobře. Donutíme politiky, aby poslouchali vědce, že hrozí klimatická katastrofa. A co dál? Jak problémy řešit? Jaké reformy jsou nutné? Stačí jezdit jachtou? Tady teprve začínají seriózní otázky. 

Student Marek Jankovský z organizace Fridays for Future navrhl, aby se v Česku začalo konkrétními kroky: měly by se uzavřít nejšpinavější uhelné elektrárny, začít by se prý mělo v Počeradech, které patří státnímu koncernu ČEZ. Poté by se měla začít snižovat těžba uhlí na našem území. Jde o rozumná a proveditelná opatření?

Odlehčování české ekonomiky od této zátěže je správná cesta. Pak je ale potřeba říct, že v našich podmínkách na místo uhlí nastoupí jádro.

21. srpna se z iniciativy Milionu chvilek pro demokracii uskutečnily vzpomínkové demonstrace k rokům 1968 a 1969. Vítáte tyto akce? Byly důstojným připomenutím událostí z doby před půl stoletím?

Vloni jsem k výročí srpna 1968 napsal úvahu o tom, co spojuje hlavní, převážně osmičková, data v naší historii. Tedy roky 1918, 1938, 1945, 1948, 1968, 1989 (ani toto datum není patrně poslední). Vždy šlo o sjednocení národa. Nemám pocit, že iniciativa Milion chvilek pochopila to nejdůležitější. Spíše se chová tak, že chce národ rozdělovat, a to zejména s ohledem na polarizaci vnucovanou z pozice současné globální moci.

Prezident Miloš Zeman je terčem kritiky kvůli nedodržování Ústavy. V reakci na dění kolem jmenování nového ministra kultury při vzpomínce srpnových událostí na Hradčanském náměstí trhal listy Ústavy vedoucí spolku Milion chvilek Mikuláš Minář. „Tak k čemu tu Ústavu ještě máme, že? Je mi jasný, že hned zítra mě všichni nařknou, že jsem právě zneuctil Ústavu. Ale copak lze zneužít Ústavu tak, že ji někdo roztrhá, nebo spíš tak, že ten, kdo ji má poslouchat, tak se jí neřídí?“ vysvětlil své činy. Jak berete tento protest?

Pan místostarosta Prahy 6 Jan Lacina při demonstraci proti Zemanovi 21. srpna odcitoval pod sochou T. G. Masaryka slib prezidenta republiky, který zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Na jeho FB profil, kde se tím pochlubil, jsem napsal: „To jste udělal moc dobře. Taky si myslím, že prezidentský slib je součástí ústavního pořádku, pojistkou, která prezidentovi zabraňuje, aby automaticky podpořil každé svinstvo. Váha prezidentského slibu v nestandardních situacích je asi výš než ‚ústavní zvyklost‘ a je důvodem k oprávněnému prodlení ve sporných případech. Jinak by nám nejen kultura, ale i celá společnost zfajtovatěla.“ Co k tomu víc dodat? Snad jen to, že dokud není text Ústavy roztrhán, lze se o něj opřít a argumentovat tak, aby se zjistilo, kdo se podle ní chová a kdo ne.

V uplynulých dnech se často vyjadřovala v médiích s obavami o demokracii bývalá televizní hlasatelka Kamila Moučková. Na Václavském náměstí na demonstraci k srpnovým událostem pořádané Milionem chvilek varovala před prezidentem, který se orientuje na Rusko a Čínu, premiér Andrej Babiš by se podle ní měl raději nechat jmenovat „řepkovým králem“. Začíná se naše demokracie měnit v diktaturu mocných, jak říká? 

Moučková mě překvapila. Kdysi jsem ji považoval za symbol vzdoru vůči zlu. Nyní se zase stylizuje do role toho nejpitomějšího konjunkturálního svazáctví 50. let, konformního vůči tehdejší moci. Chápu, že její, ve své době okatě dávané sympatie s „reálným komunismem“, byly projevem nezralosti a dobového nadšenectví posilovaného rodinným zázemím reprezentovaným osudy i přesvědčením jejího otce. Ale i tak by měla mít více soudnosti.

Být konformní vůči hrám, které rozehrává současná globální moc, není žádné hrdinství. Vždyť to přece není tak, že se Zeman či Babiš orientují na Čínu a na Rusko. Oni chtějí co nejvíce rovnoprávné postavení v obchodních vztazích se všemi zeměmi. Ne, aby se pod vykonstruovanými záminkami uvalovala embarga, slabší země byly vytlačeny z možnosti přímých vývozů a odsouzeny jen k příštipkaření, zatímco velké země si přes prostředníky klidně obchodovaly dál.

A její antikomunistické výpady? Nikdy si zdroje, ze kterých komunistická myšlenka vyrostla, neosvojila. Přidala se jen k plytké verzi založené na dobovém nadšení. Pronášet z tohoto hlediska silná tvrzení není důstojné toho, co jako symbol kdysi reprezentovala. Myslím, že si hodně ublížila. Nadšenectví v časech jejího mládí byla tragédie, teď se stalo fraškou.

Jsou traumata z let 1968 a 1969 stále tím, co ničí vztah Čechů s Ruskem? Co nebo kdo ho ničí?

Rok 1968 zůstane tragédií jednou provždy, a to nejen ve vztahu k Rusku. Na celém světě probíhalo hledání lepší budoucnosti – hnutí Nové levice v USA, v Německu, dokonce i v Japonsku a hlavně ve Francii – na druhé straně u nás v podobě polednového vývoje. Červnové události v Paříži by nepochybně pokračovaly dál, pokud by nedošlo k srpnové okupaci. V Hockenheimu byly připraveny dvě americké divize. Velkou hru tehdy prohrál Sovětský svaz. Zčásti proto, že jeho soupeř propočítal situaci na více tahů dopředu, zčásti kvůli mocenské nenažranosti maršálské části reprezentace sovětské moci.

Tady začal ústup sovětské moci, který měl další pokračování v ostudné okupaci Afghánistánu před Vánocemi roku 1979. Místo toho, aby se myšlenka komunismu posunula dál, byla diskreditována, spojena se symboly zla, izolována od mezinárodních pokrokových sil. Tady vůbec nejde o to, aby se nám Rusko za něco omlouvalo. V souvislosti s rokem 1968 i 1979 se musí vyrovnat samo se sebou. Tak trochu paradoxní je, že v souvislosti s rokem 1979 to dělá – Rusové natočili řadu vynikajících filmů, které ukazují na selhání tehdejší moci v politice vůči Afghánistánu a důsledky tohoto selhání. Poctivá katarze. K tomu, aby se intelektuálně vyrovnali s tím, o co přišli v roce 1968, patrně ještě musí dorůst.

Vím, že se teď na mě někteří budou zlobit, ale je to tak. Jeden moc moudrý člověk, přítel Sovětského svazu a výborný ekonom, od kterého jsem se hodně naučil, mně kdysi dávno říkal: „Náš největší problém je, že věříme v myšlenku komunismu více než v Rusku.“ Tehdy měl hlubokou pravdu a mnohé z toho zůstalo dodnes. Je ovšem nutné to správně pochopit. Tehdy v roce 1968 se potvrdilo Kollárovo „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.“ Tak přeji Rusku, aby z pochopení toho, o co tehdy přišlo, načerpalo intelektuální sílu. Uznávám přitom, že současné Rusko se v mezinárodních vztazích chová velmi zodpovědně a to, že nenastal globální konflikt, je do značné míry zejména jeho zásluhou.

A pokud jde o nás, pak jde o to, abychom svou malostí nepromarnili étos obdobného procesu, protože ten patřil k nejsvětlejším okamžikům v našich dějinách. Tehdy třeba lidé dávali zadarmo zlaté prsteny na zlatý poklad, aby posílili pozici naší ekonomiky ve světě. Dnes, v době „vítězství pravdy a lásky“ vedení ČNB zlato zašantročilo, aby vyhovělo požadavku mocných na oslabení naší pozice ve světě.