Jak to vnímáte, když se na vaše přátele disidenty vytahují různé údajně z kolaborace s StB usvědčující materiály?

Je to hnus.

Osobně jste byl u toho, když vytáhli nějaké kompromitující materiály na oběť komunistů Pavla Wonku. Můžete říct, o co šlo?

Pavla Wonku jsem znal z Jazzové sekce a podle mě byl hrdina. Kvůli jeho nekompromisnosti ho v kriminále oddělali. Nedávno se točil dokument a vytáhli na mě nějaký papír, že byl Wonka spolupracovník StB a že mluvili s tím estébákem. Strašně jsem se rozčílil. Wonka nežije a nemůže se bránit. Tak jsem jim vynadal, že věří víc estébákům. Pro mě to byl rovný člověk a tyhle hry, kdo byl spolupracovník a kdo ne, mě vůbec nezajímají.

Vy jste byl také obviněn z toho, že jste StB informoval o vzniku Občanského fóra a svých schůzkách se zaměstnanci velvyslanectví USA. Chtěl jste o tom dokonce napsat knihu. Už ji máte sepsanou?

Část mám rozepsanou, ale už se mi to vůbec psát nechce. Komu to vysvětlovat. Materiály jsem přes Johna Boka z Ústavu pro studium totalitních režimů získal. Měl jsem odposlech doma, na chalupě a v ateliéru. Jde o záznamy odposlechů, které schůzky tam proběhly. A mě už to fakt nezajímá. Vím, jak to bylo a co se dělo. Žádnou spolupráci jsem nepodepsal. Víc se o tom nechci bavit, protože už to mám za sebou. Všichni ti Pavlové Žáčkové a ostatní, co se do mě pustili, mě vůbec nezajímají.

Takže jste na vlastní podrobné vysvětlení tak trochu rezignoval?

Dá se to vysvětlit, ale nevím, jestli to někoho bude vůbec zajímat. Chtěl jsem vydat dva díly. První díl by vyšel za mého života a ten druhý po mé smrti. Celé bych to nazval Reportáž psaná na prdeli. A ten druhý díl, když jsem nad těmi fámami, pomluvami a dezinformacemi přemýšlel, jsem chtěl vydat hodně speciální. Uvnitř by byly bílé stránky a uprostřed by stála jediná věta: „Seru na vás.“ Je to ostré, ale výstižné.

Proč se u nás podobné pomluvy na člověka objeví většinou až v jeho stáří, kdy se může hůře bránit, nebo po jeho smrti, kdy se už bránit nemůže? Třeba u prvního českého prezidenta Václava Havla, vašeho kamaráda, to platí skoro stoprocentně…

Nejspíš jde o mindráky a komplexy. Václava jsem znal léta, dodával jsem mu produkci Jazzové sekce. Dokonce jsme spolupracovali na dvou dokumentech Charty 77. Pro mě byl Václav rovný člověk, ale byl tak hodný, že si nedokázal představit, jak ho společnost semele. Havel zůstal v nás a všechno odešlo jeho smrtí. Najednou se objevují jeho kritici - a za co? Tuto společnost jsem celkem dobře poznal a do ideálu má daleko. Když jsem se vrátil z kriminálu, všichni přecházeli na druhou stranu ulice, aby mě nepotkali, protože jsem byl sledovaný. Když jsem pak šel na „kopeček“, tak říkám Hradu, jako poradce, chodili za mnou a chtěli byty. Říkal jsem jim, že se snad posrali, že je to jak za komunistů a nic takového nebude. K Havlovi mám výjimečně vřelý vztah.

Z Hradu jste odešel proto, že jste trpěl nezájmem okolí zabývat se kulturou. Jak ten nezájem vypadal?

Mně na Hradě říkali kulturista. Zakládal jsem radu na obranu kultury, chtěl jsem parlament nezávislé kultury a dokonce v té době byli zvoleni tři mluvčí. Milan Knížák, Martin Jirous a já. Scházeli jsme se, ale nikam to nevedlo. Nicméně hlavně kultura byla hybatelem všech těch změn v roce 1989. Underground a disent sice nahlížely na oficiální kulturu jako na kus lejna, ale nebyla to pravda. Bylo tady Divadlo na provázku, Hadivadlo a spousta dalších aktivit. A tehdy opravdu nebylo jednoduché dostat do dramaturgie věci, které byly proti systému. Z toho všeho se skládala takzvaná „šedá zóna“, která formovala mladé lidi.