Setkáváme se pár desítek minut potom, co byla jmenována druhá vláda Andreje Babiše. Jaký je váš komentář k ní?

Naše země vládu ve standardním módu potřebuje. Vláda bez důvěry osm měsíců standardní režim pro vládnutí není. Třeba personální změny na ministerstvech, které v uplynulých měsících probíhaly, by měla dělat spíše vláda s důvěrou Parlamentu než vláda, která je postavená na hlasech třiceti procent obyvatel, kteří přišli k volbám, a nemá podporu ve Sněmovně nikoho dalšího. V tomto směru jsem rád, že tady nějaká vláda, která má šanci získat důvěru, vznikla. To, že je postavená na půdorysu, který se mi nelíbí, není nic překvapivého. Na druhou stranu bylo evidentní, že vláda bez Andreje Babiše prostě nevznikne a všechny ostatní strany v Parlamentu to měly postavené na tom, že vládu, kde bude Andrej Babiš jako premiér, nepodpoří.

Takže tu byly v podstatě jen dvě možnosti. A to je tato a pak druhá, z mého pohledu ještě strašidelnější. Tedy menšinová vláda, kterou by podpořily KSČM a SPD. Tato varianta narazila na nějaké limity uvnitř hnutí ANO. Pro některé lidi v hnutí, možná pro některé plánované ministry, možná i pro premiéra směrem ke vztahům, které chce mít v Evropské unii i s našimi sousedy, to bylo problematické. Takže je tu nějaký pokus, u kterého uvidíme, jak dopadne 11. července. Druhá stránka věci, kterou můžeme označit minimálně za nevkusnou, je to, že vláda, jejíž půdorys je veřejně postaven na podpoře komunistické strany, která navíc aktivně do jmenování ministrů zasahuje a chce obsadit svými lidmi dozorčí rady státních firem, je jmenovaná v den výročí obětí komunismu. To je pro mě trochu hořká připomínka nejenom Milady Horákové a dalších dvě stě popravených a desetitisíců lidí, kteří byli nespravedlivě zavření, přišli o majetek, byli ponižováni za své odlišné názory nebo museli tuto zemi opustit. Myslím, že tento den ke jmenování vlády si mohl pan prezident odpustit.

Zda nová vláda získá důvěru, můžeme jen hádat, ale je reálným faktem, že těch osm měsíců po volbách stále vládu s důvěrou zatím nemáme. Ne že by to byla jen česká specialita, děje se tak i jinde, ale přesto, kdo za to může? Možná řeknete, že Andrej Babiš, ale mají na tom podíl i jiné strany?

Že je hlavním viníkem Andrej Babiš, vám překvapivě neřeknu. Viníkem je situace, že už před volbami padlo tolik ostrých slov a vzájemných invektiv jak od Andreje Babiše k ostatním, tak od ostatních směrem k Andreji Babišovi, že bylo evidentní hned po volbách, že se bude těžko hledat nějaká většina postavená na stranách, které ctí ústavu a Základní listinu práv a svobod. Bylo zřejmé, že ANO nebude chtít s tímto výsledkem obětovat Andreje Babiše jako hlavní postavu svého hnutí. Taky bylo jasné, že ostatní  – pracovně jim říkejme demokratické strany – nebudou chtít vládu, kde je trestně stíhaný premiér. Situace to byla složitá, že to trvalo tak dlouho, mě nepřekvapuje. Uvidíme, zda je to opravdový konec vyjednávání, nebo jestli za dva týdny, které nás čekají do hlasování o důvěře, ukážou, že to byl jen krok k dalšímu pokusu. Nebo k předčasným volbám?

Sociolog Prokop tvrdí, že generace, která přivítala listopadové dny v roce 1989, je dnes zklamaná a volí Zemana a Babiše. Dá se z toho vyvodit, že se vytrácejí myšlenky a hodnoty listopadu 1989, nebo jsou mnozí lidé jen unavení ze stran, které tu v posledních třech desetiletích vládly?

Myslím, že ty hodnoty se nevytrácejí. Očekávání lidí v listopadu byla různorodá, a ne všichni jsou spokojeni. A také je třeba říci, že ne všichni jsou vítězové. Dívat se na ekonomiku, a jak se lidem daří, jenom pohledem z Prahy prostě nefunguje. Když se člověk podívá na různé mapy o počtu exekucí, o průměrném výdělku, o nezaměstnanosti, tak vidí, že jsou regiony, které se nepodařilo ani po téměř třiceti letech postavit na nohy. Pro dva kraje existuje už několik volebních období speciální program, který jim má pomáhat. Jde o Ústecký a Moravskoslezský kraj. Stejně jsou to tyto dva kraje, kde jsou tyto ukazatele nejhorší. Obecně Sudety jako geografické označení těch pohraničních regionů jsou stále na té mapě exekucí vidět. Podle mě tady platí věta, že národu a státu se nedaří podle toho, jak se mají ti nejbohatší, ale jak se mají ti nejchudší. Tvářit se, že tu nemáme ghetta lidí, kteří se ocitli v situaci, ze které nemají cestu ven, v pochopení stavu země moc nepomáhá.

Trošku jste mi odpověděl na další otázku – jak se vlastně máme?

V průměru se máme dobře, když se podíváme na statistické údaje. Ale jsou tu celé skupiny lidí, které se ocitly třeba v souvislosti s těmi exekucemi v neřešitelné situaci. Poměrně často diskutujeme se zaměstnavateli a odboráři, co se na trhu práce děje. Je tu velká skupina obyvatel, která je exekucemi zatížena tak, že je pro ně úplně jedno, jestli pracují, nebo nepracují. Protože jim na konci zůstane úplně stejně. Těm lidem je třeba dát nějakou motivaci a nějaké světlo na konci tunelu, aby se jim vyplatilo pracovat, a to ne načerno. Aby jim zůstalo více, než když nepracují vůbec. Myslím, že by stát měl najít odvahu k tomu zjednodušit oddlužení. Samozřejmě ne plošné, ne pro všechny, ale za předem definovaných podmínek zjednodušit systém oddlužení, protože často se tito lidé ocitají v situaci, že si půjčují peníze už v době, kdy nesplácejí předchozí úvěry, a ty nové firmy půjčují dál a moc dobře vědí, komu půjčují. Měly by to riziko nést z větší míry ony.