Byl podle vás Jan Hus kacíř? Pokud ano, tak v čem?

Kacíř je příliš tvrdé slovo, raději bych užil termínu „bludař“. Hus se opravdu v některých bodech rozcházel s katolickou naukou, a to je neoddiskutovatelné. Od šedesátých let 20. století se pokoušel belgický benediktin Paul De Vooght dokazovat, že prý Hus byl ve všech bodech pravověrný a těch 39 (poté zredukovaných na 30) bludných vět, které z jeho spisů vyjmul kostnický koncil, je zlomyslně vytržených z kontextu. To ovšem jednoznačně vyvrací dopis Husova přívržence Jeronýma Pražského, který byl v Kostnici upálen zhruba za rok poté, Lackovi z Kravař. Jeroným zde píše, že všechny tyto bludné věty přesně v tom smyslu, jak jim rozuměl koncil, v Husových spisech nalezl.

V čem jsou dle vás největší nebezpečí Husovy nauky?

Především jsou to teze, že duchovní ve stavu těžkého hříchu nehodně, což bylo chápáno jako „neplatně“, uděluje svátosti. To by ovšem znamenalo, že nikdo z nás neví, byl-li platně pokřtěn nebo jestli obdržel platné rozhřešení ve zpovědi. Ve společenském rozměru potom Husovy názory, že světští páni, pokud žijí v těžkém hříchu, ztrácejí nárok na legitimitu svého úřadu, mohou vést přímo k anarchii a k revolučnímu krveprolití.  

Byla jeho kritika odpustků oprávněná?

Oprávněná byla kritika formy nabízení odpustků, nikoli však kritika odpustků jako takových. Zde vidím potřebu uvést na pravou míru jeden nesmysl, který se v této souvislosti často objevuje nejen mezi nevěřícími, ale i mezi věřícími: Jde o představu, že odpustky znamenají odpuštění hříchů, což je hluboká neznalost katechismu. Odpustky znamenají odpuštění časných trestů za hříchy, tedy těch, které člověk musí vytrpět buď na této zemi ve formě nemocí či dalších těžkostí, nebo na věčnosti v očistci, nikoli odpuštění hříchů. K tomu je určena svátost pokání, těžké hříchy jsou odpouštěny na základě nadpřirozené lítosti a kněžského rozhřešení, lehké kdykoliv vzbuzením dokonalé lítosti.

Odpustky rozumíme buď modlitbu, nebo dobrý skutek (pouť, almužna a tak dále), které Církev nabízí jako prostředek odpuštění časných trestů za spáchané hříchy. To platí dnes stejně jako v Husově době. Rozdíl je pouze v tom, že tenkrát za poskytnutí informace o konkrétní podobě nabízených odpustků se platilo, což Hus právem nazýval „kramaření s odpustky“. V tom měl nepochybně pravdu, nikoli ale v dalším bodě, že Církev nemá právo odpustky vyhlašovat.    

A jak je to s přijímáním podobojí? Vždyť i řeckokatolíci takto přijímají...

Přijímání podobojí není věroučnou, pouze disciplinární záležitostí. Církev vždycky respektovala, že ve východním ritu, který používají řeckokatolíci, je předepsána praxe přijímání podobojí. Problém nikoli u Husa (ten až v dopise z Kostnice přijímání podobojí schválil), ale u husitů nastal teprve tehdy, když na přijímání podobojí začali striktně trvat a přijímání pod jednou prohlašovali za „dílo Antikristovo“. Na basilejském koncilu Církev bez problému českým umírněným husitům přijímání podobojí povolila, ovšem za předpokladu akceptování stanoviska, že Kristus je stejně tak přítomen i ve formě přijímání pod jednou.     

Byl Hus pro trestání těžkých hříchů, jak je požadováno v artikulech? Co by to dnes znamenalo v trestním právu?

Hus, jak už jsem odpověděl výše, popíral legitimitu veřejné autority, když žije v těžkém hříchu. To bylo vtěleno do čtyř artikulů jako požadavek „veřejného trestání těžkých hříchů“. Kdybychom to měli vzít vážně, tak dnes by až na malé výjimky téměř všichni naši potentáti seděli v kriminále nebo byli veřejně bičováni na náměstích.

A je tedy pravda, že Hus tvrdil, že panovník i kněz či někdo jiný v těžkém hříchu ztrácí svou autoritu? Co by to dnes znamenalo? Znamenalo by to například, že pokud generál či prezident by byl nevěrný své manželce, či se nadmíru opil (obojí těžké hříchy), vojáci by ho nesměli poslouchat?

Odpovím jiným příkladem: Současný platný zákon o tom, že řidič musí usednout za volant s 0 promile alkoholu v krvi, byl odhlasován komunistickým parlamentem koncem padesátých let, podepsán komunistickým ministrem vnitra Rudolfem Barákem a komunistickým prezidentem Antonínem Novotným. Všichni žili ve stavu těžkého hříchu, měli na svědomí podíl na krvavých zločinech padesátých let, Barák nota bene byl později odsouzen za těžkou zlodějnu. Máme snad právo kvůli tomu tento zákon nerespektovat?

A co se týká kněze v těžkém hříchu: Udělovatelem svátostí je Bůh, kněz je pouhým nástrojem. Svátost udělená knězem ve stavu těžkého hříchu je platná, když tento kněz má alespoň úmysl konat to, co koná Církev. Pravdou ovšem je, že čím svatější kněz, tím více milostí skrze svátost přichází, ale to by bylo na teologické pojednání.