Pane Hrdino, vy jste byl jedním z opravdu prvních československých hráčů, který měl možnost odejít (s oficiálním souhlasem tehdejšího komunistického režimu – i když až v povinných 30 letech) do slavné NHL. Byl jste také v sestavě Calgary Flames, když se v Praze v roce 1989 (ještě před listopadovým převratem) odehrál historicky unikátní zápas s reprezentačním mužstvem ČSSR. Letos se v Praze za už zcela jiné politické konstelace a atmosféry představily týmy Philadelphie a Chicaga, aby zde letošní ročník NHL zahájily. Takže jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, jaká je současná úroveň této nejkvalitnější světové soutěže, do níž se čeští mladíci dostávají po hříchu bohužel s obtížemi a ve stále nižším počtu. Pokud jde například o umístění v pořadí draftovaných hráčů, řadíme se až za Finy, Němce a Švýcary. Co na to říká Jiří Hrdina jako hráč i skaut?

Já osobně asi musím konstatovat, že jsme se zkrátka ocitli v krizi. Těch kluků, kteří se v NHL prosadí a potom hrají v těch svých týmech důležitou roli (Pastrňák, Voráček, Hertl), těch totiž dost ubývá.

A například vloni byl nejlépe draftovaný v Česku působící hráč Michal Teplý, který byl vybrán až ve čtvrtém kole.

Je to tedy bohužel přesně tak, jak jste říkal, prostě se před nás v posledních letech dostali jak Švýcaři, tak dokonce i ti Němci.

Pokud jde o rozvoj mladých talentů u nás, nejsou zbytečně upozaďovány také tím, že do české nejvyšší soutěže se vracejí starší hráči, takže ti mladí musejí zahřívat místa na střídačce, a proto pak často předčasně odcházejí třeba do nižších zámořských soutěží, jenom aby pravidelně hráli?

Ne, tak to si nemyslím. Takhle to tady fungovalo zhruba před nějakými pěti deseti lety. Jestliže teď přijdou do týmu dva starší hráči, tak opravdu není důvod, aby ti mladí vypadli kvůli tomu ze sestavy a nehráli. Samozřejmě pokud na to mají.

Pane Hrdino, vy jste reprezentoval Československo na šesti světových šampionátech, dvou olympijských hrách a také dvou Kanadských pohárech. A provázela vás vždycky pověst velkého bojovníka nebo, jak se říká, „srdcaře“. Cítíte i dnes z těch hráčů, kteří se propracují do národního týmu podobné zaujetí a hrdost?

Určitě. Určitě ano, to je ale zcela pochopitelně ovlivněné tím, kdo je právě hlavní trenér reprezentace – a jaký vztah si k těm klukům dokáže vybudovat.

Dobrá, momentálně je to Miloš Říha. Bavme se tedy o něm.

Víte, já Miloše znám poměrně hodně dlouho, je to trenér, který ne úplně rád hraje s mladými hráči a raději sází na ty zkušené. To jsme ostatně viděli i na MS na případu Vrány, který v prvním zápase exceloval, ale pak dostával stále méně prostoru. Když to zobecním, tak určitě každý hraje rád za reprezentaci a každý se chce ukázat v tom dresu s tím lvíčkem na prsou. Tak to fungovalo za nás a funguje to tak i dnes.

Jak moc se změnil hokej od toho roku 1992, kdy vy jste ukončil kariéru?

No, změnil se opravdu hodně. Je to všechno daleko rychlejší. Ti hráči dneska nemají čas na dlouhé rozhodování, navíc hrají na užším kluzišti už i tady v Evropě, takže toho kombinačního hokeje logicky ubývá. Navíc zásadní faktor je změna pravidel, protože dnes se opravdu píská kdeco. Proto taky můžou hrát hokej i menší hráči, protože za našich časů, kdo neměl minimálně těch 180 cm, tak byl pro NHL ztracený.

A další věc je výstroj, která je dnes vyrobená z daleko lehčích materiálů, takže ti hráči nemusejí tahat šest nebo sedm kilo navíc jako my.

Pane Hrdino, tenista Jan Kodeš mi před několika dny na otázku, zda 17. listopadu bude opravdu co slavit (výročí 30 let od sametové revoluce), odpověděl: „A on se snad někdo cítí nesvobodný, aby neměl důvod slavit?“ Jak to vnímá Jiří Hrdina?

Tak já osobně určitě slavit budu, toho sedmnáctého, respektive šestnáctého listopadu na Letné. Ale samozřejmě jsou tady otázky toho současného vývoje ve společnosti: především kdo se dnes dostal k moci a jak s tou mocí zachází. To jsou podle mě zcela legitimní otázky, na které by každý člověk měl hledat a taky požadovat odpovědi.

A vy tedy nejste spokojen s tou současnou politickou situací a konstelací u nás?

Tak já patřím mezi ty, kteří opravdu spokojení nejsou, protože proč bychom měli být rádi, že na Hradě sedí prezident Zeman, který je negativní prakticky úplně ve všem, co prohlásí, a že nám vládne pan Babiš, o kterém si můžeme přečíst, co to bylo za minulého režimu za člověka. A tyhle lidi nám tady dnes vládnou.

Takže já budu slavit a především budu podporovat ty, kteří se snaží o tu svobodu bojovat, protože o svobodu je nutné bojovat pořád. Zatím ji máme, ale to nemusí trvat věčně.

Jiří Hrdina v pořadu Ušák Jaromíra Bosáka:

Vy jste prožil část života v Severní Americe. Nejprve v Kanadě a poté i v USA. Přičemž právě Spojené státy jsou obecně považovány za kolébku svobody a demokracie. Můžete v tomto ohledu srovnat Ameriku s Českou republikou?

Tak já si myslím, že zatím to srovnatelné je, bude samozřejmě záležet na tom dalším vývoji. Každopádně i ta americká a kanadská svoboda je pochopitelně spoutaná určitými nepsanými společenskými pravidly, kterými se – díky tomu, že je tam mají už 200 let – automaticky řídí většina těch lidí, kteří tam žijí.

U nás je to velice krátká doba, těch 30 let. Spousta lidí je nespokojená se svojí osobní situací, a z toho důvodu se pak, myslím si, nostalgicky obracejí k té minulosti a k tomu bývalému režimu.

Ale jinak bych řekl, že co se týče svobody slova, svobody tisku nebo svobody projevu, tak tam já žádný velký rozdíl opravdu nevidím. Svoboda znamená i to, že každý má možnost podnikat nebo že může volně cestovat – a tohle všechno tady funguje úplně stejně jako v té Americe..

Pane Hrdino, vy jste před časem kritizoval svého bývalého spoluhráče z Pittsburghu Jaromíra Jágra v souvislosti s jeho jarní cestou do Číny, kterou absolvoval právě s prezidentem Milošem Zemanem…

Ne, já se omlouvám, ale tohle téma fakt ne. Do toho se už nechci pouštět. O Jágrovi se už nebudu bavit.

Poslední dny se v Česku nesly ve znamení úmrtí Karla Gotta, kolem něhož se strhla opravdu pořádná mela. Jak na to nazíráte vy?

Podívejte, já jsem nikdy Karla Gotta neposlouchal, já jsem poslouchal především Rolling Stones – to znamená úplně jiný druh hudby.

Byl podle vás Karel Gott tak jedinečným člověkem, jenž si zasluhuje takové obrovské pozornosti, jíž se mu nyní dostává? A to pozornosti veskrze pozitivní?

Já si myslím, že to bylo všechno prostě zbytečně přehnané. Samozřejmě je to vždycky smutné, když takhle známý člověk odejde, to chápu.

Ale jak jsem říkal – můj šálek kávy on jako zpěvák nikdy nebyl, takže mě tyhle věci okolo úplně míjejí.

A upřímně řečeno, všechny ty prvoplánové řeči, které na mě v posledních dnech vylézaly z televize (a mám na mysli především pana premiéra Babiše), tak jsem přesvědčený, že ani sám Karel Gott by si tohle všechno určitě nepřál.

Rozhovor vedl Tomáš Procházka