Pane poslanče, v těchto dnech si připomínáme 75. výročí konce druhé světové války v Evropě. V čem vidíte hlavní smysl každoročního celospolečenského připomínání těchto událostí? 

Jednoznačně jde o přelomovou událost. Bylo dokončeno osvobození Československa a celé Evropy a v poslední fázi střední Evropy od nacistické okupace. Padl Hitlerův ďábelský režim Třetí říše, čili je co připomínat. Zvláště když stále ještě objevujeme nové údaje, které umožňují rozšířit interpretaci a pohledy na tuto událost.

Komunistický režim krom jiného se snažil přepisovat dějiny, existoval „jediný správný“ výklad, potlačovala se role americké armády na osvobození západních Čech. Do jaké míry jsme se s těmito nešvary dokázali 30 let od pádu režimu vyrovnat?

Pokud se podíváte na jejich interpretaci, která zde ovládala prostor a byla společná sovětsko-československá, tak oni lhali a potlačovali informace i o činnosti našeho domácího a zahraničního odboje. Dokonce potlačovali informace i o posledním ilegálním vedení komunistické strany včetně osobnosti Josefa Smrkovského, to byly osoby, které inklinovaly k Sovětskému svazu a nechtěly tu obnovu svobody a demokracie, ale vytvoření modelu sovětského typu, a přesto se ocitly na pranýři kvůli roli během Pražského povstáni a za všechny okolnosti, co se tehdy odehrávaly. Věcí, které komunistický režim skrýval a kde nechtěl přiznat historickou pravdu, je mnohem více. Jak je vidět, do dneška to ovlivňuje náš diskurz a výměnu informací v médiích, ale i v historických publikacích.

V současné době někteří politici i historici varují před snahou přepisovat historii z druhé strany a naopak potlačovat roli Rudé armády. Přece jen, ne všechny archivy jsou otevřeny. Jak se na současné spory o výklad konce války díváte?

Historiografie doslovně vzato je o neustálém „přepisování“ dějin, protože se neustále vyvíjejí naše znalost o těch událostech. Tím spíše se to týká 20. století a druhé světové války, kde je velká řada informačních zdrojů. V současné době jsou téměř stoprocentně otevřeny veškteré informační zdroje a archivy. U nás je to jenom na lenosti či pracovitosti každého jednoho historika, zda a jak hluboko je ochoten se do studia ponořit a jaké nové interpretace a informace najít a jak je konfrontuje s předchozími verzemi.

Tím nepovyšuji ideologický pohled komunistického režimu v Československu či v Sovětském svazu na verzi, kdy se to otáčelo úplně dokola. Oni si vytvořili marxisticko-leninský pohled na dějiny, přijali stalinské vidění a dokončení konfliktu za druhé světové války, a jiná varianta nebyla možná. Dneska jiné varianty možné jsou. A je pravda, co jste říkal, že část archivů, hlavně v Rusku, není stoprocentně otevřená nebo je zcela uzavřena. To brzdí dokončení nejobjektivnějšího pohledu na události. Na to čekáme. Věřím, že jednou se ruské archivy otevřou i pro západní badatele.

Jinými slovy to nelze brát tak, že to, co jsme věděli před dvaceti, pětadvaceti lety, platí striktně dodnes?

Základní je jasné. Porážka nacismu a příchod západních armád, které obnovovaly svobodu a demokracii v území, kam až postoupily včetně tak složitého území obnovy svobody a demokracie v hitlerovském Německu – a na straně druhé příchod Rudé armády, která plnila velmocenskou vizi Stalina a jeho nomenklatury. Ta vedla k tomu, že ve všech prostorech, až na Rakousko, byly vybudovány protidemokracké systémy sovětského typu. Doba, která zahájila cestu k sovětizaci Československa, začala v roce 1943, respektive v květnu 1945.