Unie orchestrálních umělců se přidala k ostatním profesním organizacím Českomoravského odborového svazu a nedávno vyhlásila také stávkovou pohotovost. Co ji k tomu konkrétně vedlo? Když jsme se spolu předposledně bavili, tak jste uvedl, že finanční podmínky orchestrálních umělců se přece jen oproti minulým letům poněkud zlepšily. Reagují tak naši komorní umělci hrající v orchestrech na všeobecnou drahotu kvůli horentní inflaci?

Je nutné si uvědomit dvě zásadní věci – všichni zaměstnanci kultury jsou v první příloze tarifních tabulek a ta nebyla dva roky vůbec valorizovaná. Důvodem byla situace kolem covidu, kdy propady příjmů rozpočtů byly obrovské, a sami jsme nechtěli ohrozit přílišným tlakem na růst platů některé instituce, které z drtivé části zřizují samosprávy. Ano, za poslední roky před covidem se nám dařilo dorovnávat rozdíly v odměňování u profesí veřejné sféry tím, že se snižoval počet tarifních platových tabulek. V roce 2014 jich bylo dokonce devět, postupně jsme docílili snížení počtu až na čtyři, tím jsme se z první tarifní tabulky přiblížili nejvíce k tarifům, které mají pedagogové i zdravotníci. Jenže v posledních dvou letech se ony vyšší tarifní tabulky dvou zmíněných profesí valorizovaly, ale ty naše už ne. Nůžky v odměňování se nám tedy opět rozevírají. Již v lednu jsme žádali vládu o revizi tarifů a navýšení platů, ale marně.

Situace kolem inflace je však neudržitelná. S vládou jsme opět zahájili jednání o nárůstu platů ještě v tomto roce, ale do této chvíle to ze strany vládní koalice byla jen zdržovací hra, kdy přes přísliby nějakého konkrétního návrhu vlastně nemáme do této chvíle nic v ruce. Proto stávková pohotovost. V tomto týdnu mimochodem proběhla další jednání, ale velice pochybuji o jejich výsledku, ještě uvidíme. Každopádně platy v kultuře a celkově v první tarifní tabulce platů musejí růst dynamičtěji. Jsme v ní nejen zaměstnanci kultury, ale veškeré pomocné práce od kuchařek, uklízeček počínaje až po úředníky a další řadové zaměstnance.

Co se vaší umělecké profese z hlediska zdražování dotýká nyní nejvíce – vysoké ceny potravin, pohonných hmot či služeb?

Zastupujeme zaměstnance zřizovaných institucí. To znamená, že uvedené dopady jsou dvojí a záleží, jak vaši otázku interpretovat. Jsou tu dopady přímé na zaměstnance, ale také na samotné organizace. Ty budou asi nejvíce v následném období bojovat s nárůstem cen energií. Řada organizací má navázané energie na rámcové dohody se zřizovatelem, například s magistráty či krajskými úřady a podobně. Tady čekáme šok v době, kdy dojdou termíny těchto smluv a budou se muset řešit smlouvy nové. Na druhou stranu zatím registrujeme předběžná prohlášení, že města a kraje, kde funguje až 90 procent všech našich složek, budou nárůsty nákladů těmto organizacím kompenzovat. Jenže budou muset kompenzovat i mandatorní výdaje spojené s výraznějším nárůstem platů.

A z pohledu zaměstnanců? To je samozřejmě velice ošemetné. Rohlík stojí pro každého stejně, elektřina také, ale je právě rozdíl, když jdete na nákup s výplatou podle první tarifní platové tabulky, nebo podle čtvrté. Tady se díky zdražování dostáváme do situace, kdy naši lidé v orchestrech musejí mít zcela běžně druhou práci, případně pravidelně, pokud mají například více dětí, docházet na sociálku. To nějak nekoresponduje i s pravicovou politikou, že by si měl člověk místo čerpání dávek vydělat poctivou prací na své živobytí.

Jaká je vůbec situace ve vaší branži po dvou letech covidových omezení? A domníváte se, že současná vysoká inflace a horentní ceny prakticky veškerého zboží a služeb se také promítnou do návštěvnosti kulturních akcí? Museli jste zdražovat vstupné na vaše koncerty?

Lidé opravdu chodí na koncerty komorní hudby méně. Teď ale jen těžko budeme s jistotou určovat příčinu. Je to současná inflace, kdy se bojí lidé utrácet a raději šetří z obavy, že nezaplatí na podzim topení? Nebo si prostě odvykli během covidu chodit? Asi je to určitá kombinace obojího. Já osobně mám pocit, že lidé si více vybírají a záleží, v jakém místě, případně co je konkrétně v nabídce. Takže máme opravdu plno na jedné akci, jiná prostě navštívená moc není.

Jak jste spokojeni s fungováním Ministerstva kultury za nové vlády? Dalo by se už pomalu srovnávat, kdo byl lepším ministrem kultury, zda Lubomír Zaorálek, či nynější Martin Baxa? Zač by šlo nového ministra pochválit, a za co naopak kritizovat?

Na oba ministry čekaly sice jiné, nicméně ve svých důsledcích velmi podobné závažné problémy. Ministr Zaorálek prakticky po svém příchodu nedělal nic jiného, než že řešil covid, ministr Baxa nyní řeší inflaci a dopady ohledně zdražení energií. Jenže přístup obou pánů je diametrálně rozdílný. Pokud ministr Zaorálek pravidelně a odpovědně řešil otázku sociálního dialogu, současný ministr nám od počátku dává najevo, že jednání s odbory vnímá jako nutné zlo, byť tvrdí něco jiného.

Přes urgence o svolání pracovního týmu tripartity pro kulturní otázky na Ministerstvu kultury se toto uskutečnilo až pomalu jako poslední z mnoha jednání nového pana ministra, přibližně tři měsíce po jeho uvedení do úřadu. Vzhledem k tomu, že pracovní skupina složená ze zástupců vedení ministerstva, zástupců zaměstnavatelů a zaměstnanců má řešit klíčové otázky, měla by být tedy mezi prioritami jednotlivých jednání, evidentně není. A pokud se sejdeme, je to poměrně jednostranná záležitost, kdy ministr například oznámí, že ministerstvo bude mít příští rok seškrtaný rozpočet o přibližně miliardu, a hotovo.Vlastně jsme postaveni už před konečné rozhodnutí. Důsledky však mohou být pro resort extrémní, a to nemluvím o tom, že od počátku nástupu ministra Baxy je zcela v rozporu jeho tvrzení, jak hodlá pozvednout Ministerstvo kultury na úroveň jiných resortů, že chce z resortu kultury udělat silného hráče v rámci vlády apod. Už od prvopočátku se děje opak.

Ano, situace je vážná obecně, ale jak říkám v jiných odpovědích, pan ministr může jako člen vlády aktivně řešit opatření, která co nejvíce zamezí škodám. Zatím je tím hlavním problémem fakt, že se škrtá rozpočet. To podle nás není správné, naopak to kulturu jen poškodí, a to nenahraditelně. A není možné se vymlouvat jen na ruskou agresi. K desetiprocentní inflaci jsme se přiblížili dávno před útokem na Ukrajinu, kdy s námi ministr nejednal ani o platech, ani o rozpočtu.

Ministr Baxa se netají snahou prosadit zákon o veřejné kulturní instituci. Jaký zastáváte názor na tuto jeho iniciativu?

Jde o zavedení nové právní subjektivity, kdy někteří ředitelé divadel dlouho tvrdí, že forma příspěvkové organizace je nefunkční. Přitom neustále k tomuto argumentují nutností posílení svých kompetencí, nutným snížením vlivu zřizovatele, a to jak v rámci umělecké volnosti při tvorbě, tak v případě nakládání s veřejným majetkem. A také se netají požadavky pro nás zcela nepřijatelnými. Například na zavedení smluv pouze na dobu určitou u uměleckých zaměstnanců s odkazem, že přece hudebník v určitém věku nemá stejnou výkonnost.

Například už tento aspekt se nedá považovat za nic jiného než jako zcela asociální a absurdní postoj ředitelů, hraničící až s drzostí, který v důsledku povede ke snížení standardů podmínek práce. Tak by mě zajímalo, jestli by si dovolili například ředitelé škol nebo nemocnic navrhovat zákon pouze se smlouvami na dobu určitou s tvrzením, že třeba 55letý učitel nebo chirurg již nemá patřičnou výkonnost. Na všechny dosavadní materiály týkající se veřejné kulturní instituce (VKI), jsme nechali vypracovat analýzu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Ta nejenže jasně dokládá, že v oblasti kultury je forma příspěvkové organizace dostatečná, ale v porovnání s návrhy a tezemi o VKI je také daleko bezpečnější ohledně nakládání s majetkem, při srovnání s úrovní odměňování atd.

Možnosti spolufinancování tu jsou a přes některé nedostatky „příspěvkovek“, jejichž změnu jsme připraveni podpořit, je nová právní subjektivita nejenže zbytečná, ale opravdu nebezpečná, nezajistí hlavně automaticky finance navíc. A asi jen těžko může někdo říci, že obecně je forma příspěvkové organizace nefunkční, když v jejím rámci funguje například orchestr světové úrovně – známá Česká filharmonie.

A jak se tedy k vašim výše zmíněným názorům ohledně právní formy vašich souborů staví ministr Baxa?

Ten do této chvíle zcela ignoruje řadu věcí. V první řadě všechny předchozí negativní stanoviska nejen odborů, ale i od minulých vlád, Ministerstva financí, Ministerstva spravedlnosti, dokonce i stanovisko Ministerstva kultury z roku 2016. A tak jak jsem popisoval přístup pana ministra dříve, i zde ho zajímá pouze názor zaměstnavatelů. Dokonce nám na posledním jednání oznámil, že obecnou podobu zákona hodlá projednávat v pracovní skupině pouze s řediteli divadel a orchestrů.

To je flagrantní porušení sociálního dialogu, kdy si ředitelé s ministrem připraví svůj návrh a nás pak možná přizvou, až bude hotovo. Příslibům o tom, že budeme mít vliv na zpracování zákona, tak nemůžeme vůbec věřit. Kdyby hodlal ministr zohlednit i názor a návrhy odborů, vezme v potaz připomínky všech aktérů, nejprve je shromáždí a prodiskutuje, teprve potom připraví věcný návrh zákona. Toto se podle nás neděje. Dokonce jsme navrhovali už nabídku jednání a případných kompromisů, ty ale nebere nikdo v potaz za působení pana ministra Baxy.

Nejsem zastáncem falešných výhrůžek, ale pokud takto vedení ministerstva chce dále jednat, my pak v tomto případě využijeme nástroje, kterými disponují odbory ve chvíli, kdy je sociální dialog pouze jednostrannou záležitostí. Ale uvidíme, až bude něco konkrétního na stole. Jen tušíme, jak to bude vypadat, necháme se překvapit. Nicméně po dosavadních zkušenostech v nějaký solidní dialog a kompromis moc nevěřím.

Řada evropských zemí (např. Polsko, Německo, Maďarsko atp.) zastropovala ceny energií, snížila DPH na potraviny či jinak pomohla svému obyvatelstvu, aby jim současná energetická i válečná krize zásadně nenabouraly jejich životní úroveň. Naše nová vláda v tom zatím, alespoň podle tvrzení opozice, nic moc nedělá a některá opatření teprve připravuje, například úsporný energetický tarif. Do větší podpory veřejnosti se vládním politikům moc nechce, argumentují tím, že prý tak nechtějí ještě více roztočit už tak masivní inflaci. Dáváte vládě v tom za pravdu, anebo se mýlí?

Pomalu se dostáváme do situace, kdy se lidé z práce prostě neuživí. O to smutnější je, že vláda, místo aby zavedla okamžitá účinná opatření, buď nedělá nic, nebo chystá jakési finanční kompenzace. To je jistě správné, ale řeší to důsledek, nikoliv příčinu. Proč vláda dávno neaktivovala zákon o cenách z roku 1990? Podobné nástroje již využily jiné země, například Francie. Proč naše vláda nepřikročí k ukončení návaznosti české elektřiny na burzu v Lipsku? Naopak, když my přijdeme s návrhem na zvýšení platů o inflaci, je to bráno jako něco nadstandardního. Přitom vlastně nechceme navýšit platy, ale právě v této době se snažíme svým požadavkem zachovat kupní sílu a reálnou mzdu lidí.