Mediální agendu ovládá uprchlická krize. Nicméně, jak si na tom stojí ještě nedávno těžce zkoušená evropská ekonomika? Vidíme pěkné statistiky, nicméně ozývají se i varovné hlasy před novou krizí, například v souvislosti s poklesem průmyslových zakázek v Německu. V jakých ohledech jsme na tom tedy dobře a v jakých špatně?

Ony statistiky tak pěkné zase nejsou, spíše se ekonomická témata dostala trošku do pozadí. V rámci vyspělých zemí jako celku pozorujeme dlouhodobé problémy – pomalý ekonomický růst, deflační tendence, slabý či žádný růst mezd, pracující chudobu. V rámci EU jsou mezi zeměmi rozdíly, ale celkově je situace ještě víc zhoršená nefunkčností eurozóny. Problémy se neřeší, spíše odsouvají „na potom“, horko těžko se prosadí i nějaké krátkodobé opatření. V rámci EU, kromě řady jiných krizí, zuří boj o to, jak se bude dál ekonomicky vyvíjet. Francie by si přála solidárnější Unii, která by měla i nějaký silnější přerozdělovací rozpočet. Německý ministr financí Schäuble dává zcela nepokrytě najevo, že si přeje malou eurozónu, ve které se především budou dodržovat německá pravidla. Na ta nejenže doplácí Německo samo, ale především k nesnesení škrtí ostatní země, např. Itálii. Kromě, řekněme, objektivních ekonomických problémů, tu navíc máme nekompatibilní politické postoje, přičemž ten převažující vliv Schäubleho má pro evropskou ekonomiku destruktivní účinky. Eurozóna je příliš velká na to, aby mohla růst jen díky čistému exportu.

ČR je poněkud v jiné situaci. My tvoříme periferii vyspělých zemí, což na jedné straně znamená, že máme prostor pro dohánění a vyšší růstová tempa. Na straně druhé, ta naše pozice není národohospodářsky výhodná a jsme zacykleni v kruhu nízké přidané hodnoty, nízkých mezd a vysokých odlivů zisků.

Častokrát upozorňujete, že reálné mzdy v USA klesají již od 70. let a tento trend se rozšiřuje na celou západní ekonomiku. Hovoříte o fenoménu tzv. prekarizace práce, čili uzavírání neplnohodnotných pracovních úvazků. Jaké statistické údaje máte k podepření těchto tvrzení v rámci ČR i Evropské unie jako takové? Který ekonomický ukazatel se dle vás nejlépe hodí k posouzení vývoje životní úrovně?

Ve Spojených státech máme k dispozici podrobné statistiky, které se týkají jak pracující chudoby, tak nedobrovolných částečných úvazků. Pracující chudobu eviduje samozřejmě i Eurostat a také náš ČSÚ – takže se o nějaká skrývaná data nejedná. Čtenářům bych ještě doporučila výstupy Mezinárodní organizace práce, kde je možné najít globální pohled a dlouhé časové řady – a tam je vývoj ve vyspělých zemích vidět bohužel až příliš zřetelně.

Myslím, že životní úroveň nelze posuzovat jen pomocí jednoho ukazatele, jako např. HDP na hlavu, který, protože je to průměr, bude v zemích s vysokou nerovností velmi zkreslující. Určitě je potřeba se dívat na vývoj disponibilního důchodu domácností, resp. mezd. Většina lidí žije ze mzdy, je to klíčový ukazatel, kterému se u nás nevěnuje stále tolik pozornosti, kolik by mělo. A doporučuji spíše sledovat medián než průměr. Zajímavý je rovněž rozdíl mezi mediánem žen a mužů (nejen v ČR). A v rámci globálního srovnání stojí za pozornost Index lidského rozvoje, příp. i další indexy jako je „wellbeing“ či index štěstí – je to sice vnímáno jako subjektivní a trošku zvláštní, ale přesto nás výsledky těchto ukazatelů mohou zajímavě překvapit.

Jedna z agend, která byla překryta vývojem stran uprchlické krize, je Řecko a jeho ekonomická situace. Jak se nyní s odstupem jeví dosažené řešení a jak se žije Řekům? Jaký sentiment panuje ohledně naděje, že „bude líp“? Mimochodem, rýsuje se nám v Evropě nějaké nové „Řecko“, tedy stát, který je na hraně rozpočtové propasti?

V první řadě bych zpochybnila, že se jedná o „řešení“. Žádné řešení to není, je to prostě další memorandum, které z Řecka před zraky celého světa učinilo nesvéprávnou zemi a které začne být postupně aplikováno. Představa, že ze strukturálních přebytků rozpočtu překračujících 3 % HDP může vzejít „bude líp“, je ekonomicky negramotná. Řecko není na hraně rozpočtové propasti, ale už dávno za ní. Přijímání dalších memorand nic nevyřeší, Řecko mělo projít defaultem. Koneckonců na neudržitelnost situace již delší dobu upozorňuje i MMF, což není zrovna progresivní instituce, která by nějak soucítila s dlužníky. Jedním z problémů Řecka je nefunkční státní správa a slabá ekonomická struktura, což se žádnými škrty a rozprodejem národního majetku nevyřeší – tedy pokud definitivním cílem není z Řecka – jako z výstrahy pro ostatní – učinit loutkovou zemi ovládanou Trojkou, což bohužel nelze zcela vyloučit.