V těchto dnech si připomínáme události srpna 1968. Vy jste vlastně pamětník. Jaké jsou vaše osobní vzpomínky?

Během Pražského jara jsem slavil své šestnácté narozeniny. Chodil jsem na střední školu, tehdejší dvanáctiletku. Velmi jsem se zajímal o politiku vnitřní i zahraniční. Následoval jsem v tom své rodiče i prarodiče. Dodnes si živě pamatuju atmosféru Pražského jara a červencové vzrušení na pražských ulicích mezi odezvou na dopis z Varšavy a schůzkou v Čierné nad Tisou. Podepisovaly se různé petice. Například jsem podepsal petici žádající rozpuštění Lidových milicí. Srpen jsem ale v Praze nezažil, byli jsme na chatě a vrátili se až před začátkem školy. Samozřejmě jsem měl cukání se do Prahy vypravit, ale bylo mi v tom zabráněno. Události jsme sledovali v rádiu, divím se, že se nevybily baterky. Po těch prvních deseti dnech, když jsme se vrátili, nebyla atmosféra národní jednoty tak vypjatá, protože to už bylo po smutném Dubčekově projevu, který naznačoval, že je všem nadějím konec.

Zaskočil vás a vaše blízké vstup vojsk Varšavské smlouvy?

To je jedna z věcí, o nichž se dnes nemluví. Ono to totiž velké překvapení nebylo. Je známo, že několik měsíců na našem území operovaly „spojenecké“ jednotky v rámci štábního cvičení, což bylo zřejmou přípravou na případnou vojenskou operaci. Základní otázkou měsíců června a července bylo: „Odejdou, nebo neodejdou?“ V letech 1966–1969 se dalo celkem volně cestovat. My jsme byli na začátku léta 1968 na výletě do Anglie a Skandinávie. Vzpomínám na rozhovor s norským studentem medicíny, v němž jsme moudře a sáhodlouze rozebírali situaci a zmíněnou kruciální otázku si zodpověděli tak, že spíše přece jen odejdou a nevrátí se. Vůbec jsme si ale nebyli jisti. Příchod armád byl pak sice šokující, ale daleko spíš pro svou definitivní neodvratnost než svou neočekávaností.

Když jste si tedy připouštěli možnost intervence, museli jste si být vědomi toho, že by pro to mohly existovat nějaké důvody. Co si myslíte o motivaci Sovětského svazu?

Navenek šlo o interpretaci komunistické ideologie a o podobu socialistického systému po stránce politické a ekonomické. Ne všichni občané, nicméně jejich významná část byla opravdu přesvědčena, že socialismus může sloužit jako základ smysluplného politického systému. Proto se při vpádu pěti armád lidé – zejména mladí – soustředili na víceméně mírné, byť velice asertivní přesvědčování cizích, vlastně sovětských vojáků, že tu není žádná kontrarevoluce, že jsou u nás zbytečně a že mají odejít. Mě můj otec tehdy přivedl k přesvědčení, kterého se držím dodnes, že to hlavní bylo něco zcela jiného.

Ano?

Po roce 1945 totiž neopustily sovětské jednotky státy, na jejichž území pronikly. Zůstaly skoro všude. Jen z Československa se stáhly velmi rychle, z Rakouska až v roce 1955 po podepsání mezinárodních dohod garantujících neutrální status Rakouské republiky. V roce 1968 byly ze států východního bloku bez sovětských posádek jen dvě země: strategicky méně významné Rumunsko a strategicky klíčové Československo. Domnívám se (jak tehdy tvrdil můj táta), že se Rusové spíše chytili šikovné záminky, aby mohli realizovat rozmístění svých jednotek. Jinými slovy nešlo ani tak o ideologii, jako o upevnění vojenských pozic na hranicích se západním Německem.

Má to snad znamenat, že omlouváte tehdejší počínání Sovětského svazu?

To v žádném případě. Jako každý československý a český vlastenec nemohu nikdy omluvit tento vpád cizích vojsk na naše území. V sedmdesátých letech se na lidech chtělo, aby písemně vyjádřili svůj souhlas se vstupem „bratrských armád“, jestliže toužili po kariérním vzestupu. Byl jsem rád, že to po mně nikdo nikdy nepožadoval, protože jsem o žádné lukrativní místo celých dvacet let neusiloval.

Doposud jste hovořil zcela racionálně, ale teď se zdá, že i vy máte k těm událostem emocionální vztah…

To asi máte pravdu. Ale ta emocionalita se vztahuje spíše ke vzpomínkám na tu dobu. Sovětský zásah zničil pokus o „socialismus s lidskou tváří“. Toho mi líto není, ono by se to stejně nebylo povedlo. A co se týče tehdejších nadějí na „kontrarevoluci“, tedy na nastolení parlamentní demokracie, ty sice existovaly, ale byly naprosto iluzorní. Čeho je snad možné litovat, bylo neuskutečnění takzvané ekonomické reformy. Ta jedině mohla být zajímavá. Ovšem vzhledem k úzkému sepětí ekonomiky s politikou ani ta neměla moc nadějí na úspěch. A tak zbývá k politování jen rozmetání celonárodní soudržnosti, která se projevila tehdy více než kdy potom. Takže uznání správnosti sovětské okupace bych chápal jako zradu na těch opojných okamžicích národní jednoty. Je to ovšem historie a pro toho, kdo to nezažil, to nemá takovou cenu. Kvůli mladším lidem je třeba naopak emocionalitu potlačit a obrátit se k chladnému výkladu souvislostí.