Prošel jste si nemocí covid-19, jaká je vaše zkušenost?

Co mě se týče, taková ostřejší chřipka. Ovšem postihlo to i širší rodinu a pár přátel v jedné vlně. Vyskytl se i ostřejší průběh se zánětem plic. Naštěstí vše skončilo dobře. Prostě, stačí jeden nosič s agresivním virem a nemoc je na světě a šíří se. Není však příliš možností, jak se aktivně chránit. To bychom museli jako společnost přestat fungovat. Pasivní částečnou ochranou jsou respirátory, ale pracovat s nimi na obličeji je dost náročné, protože i ty nejlepší omezují dýchání. A to i při pomalé delší chůzi.

Změnil se váš pohled na koronavirus nějak po této zkušenosti?

Myslím, že nezměnil. Určitě jsem nepanikařil ani tehdy, ani potom, tedy ani nyní. Zprávy z té či oné strany beru s notnou dávkou skepse. Navíc nikde není řečeno, že nákaza znovu nepřijde i při maximální opatrnosti. Snažil jsem se dodržovat ona pověstná 3R, přizpůsobit tomu život, ale v praxi to jde jen do určité míry. To bych musel poustevničit. O viru se toho ví asi hodně, ale pravděpodobnost, že nás nákaza znovu zasáhne, je jako hod kostkou. V tomto směru se toho ví dost málo, respektive postrádám různá srovnávání, proč je nákaza tolik rozšířená tam, a ne o kus dál.

Prostě přišla krize a jako každá taková chce chladné uvažování. Člověk je tvor společenský, i ve válečných dobách se lidé snažili společensky žít, mít k sobě blíž, protože to patří k lidskému naturelu. Pomáhalo to i psychicky přežít různé strasti a tragédie. A najednou se nesmí nic. Dlouhé měsíce. Při všech těch strastech a tragédiích.

Jak jste hodnotil práci zdravotníků a hygieniků poté, co jste se o nakažení dozvěděl?

Moc jsem s nimi do styku nepřišel, jen telefonicky na začátku a po nemoci, léčil jsem se doma. I co se příbuzenstva týče, kde byly těžší případy, nemohu říct nic jiného, než že se chovali profesionálně a vstřícně.

Jsou to právě zdravotníci, kteří jsou na pokraji svých sil. Nemocnice jsou plné, pardubická například vyhlásila stav hromadného postižení osob. Výsledkem čeho podle vás je, že se Česká republika ocitla ve čtvrté vlně, kterou nemá pod kontrolou?

Příčin bude více. Základem je, že obecně nebylo dostatek lůžek pro mimořádné případy. Stát má prostě udržovat určitou úroveň připravenosti pro mimořádné případy. Je to jeho povinnost. Má mít funkční síť civilní obrany, kde mimo jiné bývaly i vyškolené zdravotnické kádry, pohotovostní nemocnice, potřebný počet ochranných pomůcek.

Zdálo se to být archaické a studenoválečnické, stálo to peníze, zařízení a pomůcky se musely obměňovat a školit další kádry. Netvrdím, že by to zastavilo pandemii, ale rozhodně by to přispělo k lepšímu organizačnímu zvládnutí celé krize. Stačí se jen podívat, kolik lůžek a nemocnic se rušilo v posledních deseti letech ve jménu úspor.

Peněz na různé neziskové projekty, lidskoprávní organizace a pro různé spolky na ochranu menšin bylo vždycky dost. Navzdory tolik opěvované digitalizaci státní správy rostou počty úředníků, haldy dalších bezduchých nařízení z Evropské unie stravují další a další peníze. Ty mohly jít na udržování určité připravenosti pro případ krize. Na zvládnutí všech těch vln se vydaly a ještě vydají stovky miliard. Tolik by nás ta případná připravenost nestála.