Blíží se pětadvacáté výročí sedmnáctého listopadu roku 1989. Pamatujete si, co jste ten den dělal?

Pamatuji si to naprosto přesně. Byl jsem tehdy se svou tříletou dcerou v Bechyni, kde jsem slyšel zprávy z rozhlasu. Dceru jsem pak svěřil mamince a chvátal do Prahy.

Jak jste prožíval následující dny a týdny?

Prožíval jsem tehdy obrovskou euforii. Člověk na to vzpomíná jako snad na nejkrásnější dny ve svém životě. Po devětadvaceti letech naprosté nesvobody, kdy jsme si neuměli představit, že se to změní. Nebyli jsme disidenti, ale otec byl velmi těžce postižen normalizačním režimem. Mne zase komunisté nepustili studovat. Otec byl šéfem obchodu keramických závodů v Bechyni, skvěle ovládal čtyři jazyky a potom musel po osmašedesátém roce dělat pomocného dělníka u pásu. Neříkám to proto, že bych si na něco stěžoval, naříkal nebo ze sebe dělal oběť. Samozřejmě, že jsme ale velmi těžce nesli dobu totální nesvobody, ze které jsme neviděli východisko. A najednou tady východisko bylo. Obrovská euforie devětadvacetiletého kluka, kterou jsem tenkrát prožíval, se proto těžko popisuje. To, co mne před pětadvaceti lety učinilo šťastným, bylo, že jsem se poprvé cítil jako svobodný člověk. A to je něco, co vydrželo.

Seriál ParlamentníchListů.cz: Osobnosti, které jsme vyzvali k hodnocení posledních 25 let v naší zemi

Můžete prozradit, jak jste si v té době představoval budoucnost a změny v naší zemi?

Možná, že jsme všichni měli mnohem větší očekávání, než vůbec bylo možné mít. Pochopitelně, že si nikdo z nás neuměl představit míru problémů, které bude znamenat přechod od centrálně plánované ekonomiky ke svobodnému trhu a svobodné společnosti. To byly věci, se kterými jsme se potýkali po cestě. V tu chvíli jsme si je neuměli přestavit.

Je něco, co byste dnes udělal jinak?

Pokud si poslední týdny a měsíce něco vyčítám, tak že jsme si možná v minulých letech příliš lehkomyslně mysleli, že to může být na věky, že je svoboda něco, oč není třeba každodenně pečovat a bojovat. Když dnes vidím některé autokratické tendence, tak o svobodu, kterou pokládám v životě za nejcennější, dostávám opět obavy a chuť se o ni rvát.