Když jsem se vás před měsícem ptal v souvislosti s voláním Svazu průmyslu a dopravy po co nejrychlejším přijetí eura, říkala jste, že už jste ho u nás považovala za překonané téma. Toto úterý se ale na sněmu Hospodářské komory vyslovil premiér Bohuslav Sobotka pro to, aby si Česká republika stanovila termín, kdy společnou měnu přijmeme. Pokud by se přijetí eura stalo jedním z hlavních předvolebních témat, která část voličstva by na to mohla slyšet?

Mám silné podezření, že pan Sobotka ohledně eura říká, co mu slina na jazyk přinese, aniž by mu vůbec docházely ekonomické souvislosti. A nejspíš na to uslyší všichni ti, kdo mají poněkud nesebevědomý pocit, že jsme malí, bezmocní, a s eurem bychom se etablovali do jakéhosi VIP klubu.

Jenomže to je naprostá naivita. Jaké efekty by mělo na českou ekonomiku zavedení eura, jsme si mohli během intervencí nanečisto vyzkoušet, protože jeho přijetí v podstatě simulovaly. Naštěstí jsme si to zkoušeli jen relativně krátce a hlavně vratně. I tak to stihlo na naší ekonomice napáchat škody. Ty škody nejsou na první pohled úplně zřetelně vidět, protože pro většinu lidí je složité porovnat stav dnes s  imaginárním stavem, ve kterém jsme mohli být bez intervencí. Ale přesto se všichni shodnou, že jedním z největších problémů naší země jsou nízké mzdy. Málokdo už k A dodá taky B, totiž že intervence byly jednou z jejich příčin: příliš slabá koruna totiž tlačila podniky k tomu, aby konkurovaly nízkou cenou, nikoliv vysokou kvalitou. To s sebou logicky neslo tlak na snižování mezd a přeorientování od drahých technologií k výrobám s vysokým podílem levné práce. Neboli stále víc se zvýrazňoval charakter naší země jako levné montovny. K tomu navíc dopomáhaly pofiderní investice podporované českou vládou, jako třeba sklad Amazonu. Jinými slovy: tahle simulace „jakoby-přijetí“ eura nám vespolek dopomohla leda tak k nízkým platům.

Předseda vlády argumentoval tím, že po letošních parlamentních volbách ve Francii a v Německu nebude eurozóna čekat na zbývající země EU, a pokud bychom euro nepřijali, stalo by se Česko fakticky členem „druhé kategorie“. Není tohle dostatečně pádný argument?

On se snad s Řeckem, které je v eurozóně, někdo baví jako rovný s rovným? Nebo se tím myslí diktát z Mezinárodního měnového fondu? A Švýcarsko, které nejen že nemá euro, ale ani není v Evropské unii, je bezvýznamné? A můžeme jít ještě dál. Myslím, že v Bruselu již pochopili, že výrazným rozšířením EU i eurozóny si pod sebou podřízli větev. Okrajové země jsou Bruselu jen koulí na noze. Nyní Brusel rozhodně nebude o další rozšiřování o další potížisty typu Slovensko, Maďarsko, Česko stát. Takže i kdybychom se my nakrásně rozhodli, že chceme euro, ještě to vůbec nic neznamená, protože do eurozóny se nevstupuje – do eurozóny je přijímáno. A my s moc velkou ochotou přijímáni nebudeme. A bylo by to pro nás jen dobře!

Premiér Sobotka při čtvrtečních interpelacích rovněž oznámil, že ještě v prvním pololetí rozhodne vláda o zvýšení minimální mzdy o dvanáct stovek měsíčně na 12 200 korun hrubého měsíčně od ledna příštího roku. Je vám bližší jeho argument, že každé zvýšení vede k tomu, že se následně zvyšují i platy těch, kdo berou peněz víc, nebo protiargument pravicové opozice,  že zvyšování minimální mzdy zvyšuje nezaměstnanost?

Zvyšování minimální mzdy v době 4. průmyslové revoluce je problém. Hladina mezd u nás je nízká, ale cesta ke zvýšení nevede přes minimální mzdu. Pokud k tomu dojde, někteří lidé přijdou o práci, protože budou drazí a stroje je nahradí. Nakonec by to pak bylo pro zaměstnance horší než lepší, ještě víc by zchudli. Socialističtí politici to ale stále nepochopili a tlačí mzdy nahoru i tam, kde to je vrcholně nerozumné. „Pracovat se musí vyplatit, a proto musíme zvýšit minimální mzdu, aby lidé nebyli raději závislí na sociálních dávkách,“ to je jejich častá mantra, která na první pohled vypadá velice logicky. Jistě, pracovat se skutečně musí vyplatit. Ale také – a to je minimálně stejně důležité – se musí vyplatit zaměstnávat. Kdo z politiků to nepochopil, jen pracuje na výrobě armády nezaměstnaných a nezaměstnatelných lidí, kteří už nikdy pracovat nebudou.

Hejtmani a primátoři za hnutí ANO se bouří proti stavu, kdy byla zastavena většina dotačních programů pro český sport s výjimkou těch pro reprezentaci. Varují přitom před ohrožením provozu sportovních zařízení i existence sportovních spolků sdružujících z velké části děti a mládež. Je ale myslitelné, aby končící ministryně školství Kateřina Valachová povolila další pumpování státních peněz do sportu, když se šetří machinace s dotacemi v podání její náměstkyně a prvního muže českého fotbalu?

Taky jste si všimnul toho, že spousta lidí je ve svých názorech „pravicová“ a proti dotacím, ale jen do okamžiku, než se sáhne na jejich vlastní dotace a koníčky? Jasně, že všichni teď budou protestovat, když se jim sáhlo na peníze. Já ale nikdy nepochopila, kde se vzal ten názor, že snad z veřejných peněz by měla být dotována zábava hrstky lidí pod názvem sport. Ve fotbale jsou už mraky peněz. Nepotřebuje to. Pro sport je letos ve státním rozpočtu vyčleněno šest miliard korun, příští rok by se měla částka zvýšit na 7,5 miliardy. Že to prý kluby dělají pro děti, aby nefetovaly. Pche, víte, jak náročné je mít doma malého fotbalistu? V realitě to zaměstná jeho rodiče, kteří tím přijdou o všechen volný čas, aby malého fotbalistu mohli vozit na zápasy. Takže k čutání se zase dostane jen ten, kdo je z bohatších rodin. Ti, kdo jsou fetováním skutečně ohrožení, nemají šanci do toho byznysu proniknout. Je to jen záminka.