V politice nejste nováčkem. Proč jste se ale rozhodl kandidovat do Senátu? Čeho byste chtěl v následujících letech docílit?

Cítím, stejně tak jako drtivá většina obyčejných lidí, všeobecný úpadek politické kultury v naší zemi. Politik lidem nesmí lhát. Nesmí „mlžit“ v zájmu „vyšších idejí“. Musí přímým a čestným způsobem reprezentovat své voliče. Musí nést plnou odpovědnost za své činy, za svá prohlášení a zcela automaticky z nich pro sebe vyvozovat patřičné důsledky. Měl by se zodpovídat nejen své straně, ale v prvé řadě a především svým voličům v souladu se svým slibem. A silně vnímám, že to v současné době vůbec není samozřejmostí. Chtěl bych svým jednáním tento stav napravovat a posílit důvěru našich občanů v Senát i v politiku jako takovou.

Ve zdravotnictví jste dosáhl řady úspěchů. Máte ale jasno i v tom, jak pomoci občanům coby politik? Z čeho podle vás pramení jejich nespokojenost téměř se vším?

Tak jako lékař „má v rukou“ zdraví a nezřídka i život pacienta, tak politik určuje pravidla a mantinely bytí a konání občana v tom či onom státě. Takže pokud tvrdíte, že občané jsou téměř se vším nespokojeni, ale já si to tak úplně nemyslím, mohou změnit „lékaře“ za toho, ve kterého mají důvěru. A tak, jak jsem si získal důvěru pacientů, lidí ve městě, kde jsem neuvolněným místostarostou, tak si chci získat důvěru těch, jejichž zájmy je potřeba v Senátu prosazovat.

Není mnoho občanů, kteří by si politiků vážili. Co se budete snažit udělat pro zlepšení politické kultury u nás?

Ano, viděl jsem v tisku výsledek průzkumu popularity profesí mezi lidmi, kde lékaři jsou uváděni dlouhodobě na prvním místě, a politik naopak bývá předposlední až poslední. I to je zřejmě odrazem vašeho tvrzení o nespokojenosti občanů téměř se vším. Takže, aby si politik získal u lidí aspoň nějakou vážnost, pak nesmí lidem lhát a musí mít plnou odpovědnost za své činy.

Proč jste se vůbec rozhodl vstoupit do politiky?

To vlastně není otázka nějakého náhlého rozhodnutí. Zkrátka po celý život vnímám, že člověk má svůj život ve vlastních rukou. Politika je správa věcí veřejných, a my jsme součástí společenství, ve kterém žijeme. Je tedy přirozené, že pokud chci ovlivňovat vlastní život, život své rodiny, nemohu jej oddělit od veřejného života.

Máte nějaký politický vzor?

Člověk je neopakovatelná bytost se všemi schopnostmi i chybami. Inspiruje mě celá řada osobností z naší i zahraniční historie i současnosti, nejen z oblasti politiky, ale také vědy, kultury, sportu nebo umění. Ale jmenovat jednoho či dva vzory? Ne, tak to nefunguje. Určitě mě inspirují především ti, kdo nebyli pouze celoživotními profesionálními politiky – to vždy nutně způsobuje odcizení od reálného života. Abych mohl rozhodovat o životě ostatních, musím mít širší zkušenosti a udržet si kontakt s lidmi nejrůznějších profesí. Jedině tak dává práce politika smysl.

Jak vážně je nemocné naše zdravotnictví a jakou léčbu byste mu naordinoval?

Naše zdravotnictví je z odborného hlediska na velmi vysoké úrovni, máme výborné specialisty, dosahujeme špičkových úspěchů srovnatelných s vyspělým světem. Problémy tkví v politických rozhodnutích a organizaci veřejného zdravotního pojištění. De facto se u nás nejedná o zdravotní pojištění, ale o formu zdanění občanů. Dokud naši zákonodárci zcela nezmění přístup k financování zdravotnictví, nemůžeme očekávat zlepšení. V současném stavu je zcela nesmyslný systém několika zdravotních pojišťoven, jejichž provozní náklady na celý aparát jsou pouze černou dírou na peníze, které by měly být poskytnuty pacientům na jejich léčbu. Není dořešen systém postgraduálního vzdělávání lékařů, nucení diplomovaných sester ke studiu na Bc. či Mgr. je naprostý nesmysl. Nepřináší užitek ani pacientům a ani sestrám samotným, protože ve státních nemocnicích jsou i nadále dle mzdových tabulek odměňovány jako středoškolačky. Dále není ideální, že si pacienti nemohou sjednat nadstandardní zdravotní pojištění na svůj soukromý zdravotní účet, ze kterého by mohli v budoucnu při závažném onemocnění čerpat, nemohou si oficiálně zaplatit za nadstandardní protetické pomůcky. Kdosi za ně rozhodne, co je a co není hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, a pokud potřebují zdravotní výkon, který pojišťovna zcela nebo vůbec nehradí, tak přestože přispěli či přispívají do veřejného pojištění statisíci korun, pojišťovna jim výkon neuhradí. Určitá forma solidarity vůči potřebným je samozřejmostí, ale odmítám rovnostářství, které trestá úspěšné a demotivuje všechny od aktivity.