Pane doktore, zaměřme se nejprve na Sýrii. Ruská média ještě před příměřím halasně tvrdila, že Asad už v bojích rozhodl ve svůj prospěch, a současně obviňovala tureckého prezidenta Erdogana, že pomáhá IS tak, že jeho rodina od radikálů kupuje ropu, a tím pádem Erdoganův vztek na vývoj v Sýrii souvisí s tímto faktem. Jak situaci střízlivě a nepropagandisticky posoudit?

Jít skutečně o „občanskou válku“, zbraně mlčí už roky. „Assad must go!“ je však cílem vnější agrese. Fanatické verbeže, posbírané napříč světem. Pasou ji temné monarchie, turecký despota – a „liberální demokracie“. Být Asad „zkurvysyn, ale náš“, projde mu cokoli. Není však jedno ani druhé. Sýrii zdobí tolerance nevídaná široko daleko. Civilizace více lidských práv než v ostatní Arábii dohromady. Obojí umějí jen suverénní země. To proto „Assad must go!“. I za cenu statisíců životů a děsivé devastace.

Damašek měl padnout v říjnu. Putin však není Gorbačov. Spojence nehází přes palubu. „Válku s terorem“ nesimuluje. S krvelačnou chátrou nekoketuje. Válčí s ní bez uvozovek. Klid zbraní umožnila až konstelace jako ta v Donbasu. Zvrat, kdy bere na ramena „zkurvysyn, ale náš“. „Změna režimu“ se nekoná. Ten debakl je i varováním pro příště. „Unipolární“ moci zvoní hrana. Moskva obnovila v regionu suverénní part. Do Kremlu se hrnou potentáti, kteří tam nepáchli už roky. Asad vypisuje volby, jaké v okolí riskuje málokdo. Horor o „nenáviděném tyranovi“ dostává ránu z milosti. Obama zkouší neztratit tvář. Bu bu bu na „Asada, nebude-li plnit“, je jen krmivem pro „presstituci“. Všelijakými „Plány B“ sice vyhrožuje i nejedna regionální satrapie. Ten, komu říkají pane, však své „zkurvysyny“ zřejmě drží na uzdě.  

Erdogan IS nepomáhal jen coby pašerák kradené ropy. Turecko je i hlavní průchoďák jeho fanatiků a zbraní. Sem vede i stopa k provokaci „pod falešnou vlajkou“, jež měla z Asada udělat „chemického vraha“ – a zinscenovat casus belli. Erdogan sní o vzkříšení otomanské zombie. Do Sýrie chtěl vyslat i vlastní divize. A válku s Damaškem i Moskvou tak vnutit i celé NATO, nás nevyjímaje. Z Ameriky za to dostal za uši. Hroutí se mu svět. Teror, jímž dusí i domácí opozici, mu dlouho nevydrží. „Změna režimu“ zraje v Ankaře. Už to přetřásají i jinak bohabojné zdroje.             

V Evropě začala smršť zostřování ochrany hranic. Rakousko na hranice vysílá další vojáky, omezuje počet běženců, kterým udělí azyl, a Německo se zlobí, že tímto krokem Rakušané uprchlíky v podstatě přeposílají do Německa. Na makedonské hranici nepouštějí Afghánce a plán Angely Merkelové na dohodu s Tureckem zjevně zatím v EU podporu nemá. Co k jednotlivým položkám v migrační krizi říci a v co lze doufat?

Uprchlická krize je z těch, na něž je dnešní Evropa krátká. Nosí jich na hrbu celý ranec. To, že „jí všechno příliš trvá“, je až příčina druhého řádu. Stěhování národů je pomstou za to, jak s nimi nakládá panstvo „zlaté miliardy“. Za šaškárny „multikulti“, jimiž se z toho vylhává. Jsou dvojčetem těch kolem „romské kultury“, jimiž si myje pracky „samet“. Za to, že srazil Romy do ghett.  

Tahanice kolem „hotspotů“ honí kočku za ocas. Stěhování národů zvrátí jen světlo na konci tunelu. Právě to ovšem panstvo v plánu nemá. „Vracet nakradené“ se nechystá. „Třetí svět“ si pachtuje jako Klondike i do budoucna. Těm, komu dluží, nenabízí ani „New Deal“, natož „Marshallův plán“. Dokud těm Harpagonům říká pane i náš kontinent, migrační krize má jen dva konce. Buď ji zastaví střílny „pevnosti Evropa“. To ovšem hrozí „střetem civilizací“, mrzačícím i tu naši. Nebo to „elity“ vzdají v sobecké naději, že je uhlídá ochranka – a slízne to jen plebejské podhradí. Migrační tsunami zvrátí až jiná Evropa. Ta, jež si vynutí, o čem jsou demokracie a lidská práva doopravdy. Migrační krize jí dává argumenty, jaké dosud neměla. Orloj ukazuje za pět minut dvanáct.        

Už i západní média si všímají obtížného psychického rozpoložení Angely Merkelové, mluví o únavě, vyčerpanosti a podobně. Jakým způsobem lze nyní, po zhruba tři čtvrtě roce migrační krize, zhodnotit výkon Merkelové v této věci a jak to zasadit do kontextu její celé politické kariéry? Chovají se k ní média férově, nebo jí ubližují?

Angela Merkelová není lídr, který se nadchne pro velký cíl – a vyrazí s ním klidně i proti proudu. Je z ranku politických ouřadů, jež si počkají, kam se vrtne většina. Tentokrát trucuje – a značně riskuje. Z grimas i „řeči těla“, s nimiž to dělá, září nulové štěstí. Spíš odevzdanost hraničící s kapitulací. Bezmoc před silou, s níž nehne, i kdyby se rozkrájela.

Tohle vypadá na šmíráka, jenž sbírá a pak staví do latě. Pod uměleckým jménem NSA. Spojencům leze do soukromí všem. Média ovšem, když ji Snowden načapal, přetřásají vlastně jen „Bundesmutti“. Další indicie se vynořila před pár dny. Na portálu devátého kanálu izraelské televize. A tedy média země, s níž to „Velký bratr“ peče obzvlášť důvěrně. Řeč je o dvoudílném dokumentu stopujícím kancléřčinu politickou pubertu. Že v Akademii věd šéfovala svazácké propagandě a „fondu solidarity“ – a pečená, vařená byla i v SSSR – na ni práskli už němečtí paparazzi. Izraelský portál jde ještě dál. A ve výtahu, jímž to brala zamlada, identifikuje i šarže „Honeckerovy tajné policie“. Dokonce nejen v NDR, ale i po anšlusu. Brutální je už titulek – „Angela Merkelová jako hadí vejce Stasi“.

Izrael tu hru na nervy nabízí i rusky (zde a zde). Kolik je na ní pravdy – a kolik fabulace – je téma pro znalce. To, nač se ptáte, klade jinou otázku: jsou mediální šťouchance – a kraul vyhaslé kancléřky proti proudu – jen mimoběžky v tu samou chvíli? Anebo jsou to spojené nádoby? Platí-li za druhé, je tu corpus delicti. Na téma, kde leží režie uprchlické vlny – i co vše investuje do nátlaku, aby si Evropa škodila v ukázněném haptáku.