Migrace je téma, které otřásá Evropou. Po letech bezradnosti a tápání se začínají možná věci dávat do pohybu. Například německý ministr vnitra Horst Seehofer a německá kancléřka Angela Merkelová se minulé pondělí pozdě večer dohodli na jednotném postupu v otázce uprchlíků. Mají vzniknout záchytná centra na hranicích s Rakouskem, žadatelé o azyl budou vraceni do prvních zemí v rámci EU. Tedy patrně do Itálie a Řecka. Co tento fakt znamená pro Evropu a pro nás? Začíná tímto řetězová reakce, že si jednotlivé státy začnou hlídat své hranice, když selhává ochrana vnější hranice EU, nebo snad věříte, že Italové (kde určitý pokrok vidět je) a Řekové opravdu hranici Schengenu uzavřou tak, že jim neproklouzne ani myš?

Migrace je a bude jedním z největších problémů, které čekají celou Evropu v následujícím období. V současné době Brusel oblbuje lidi tím, že letos je migrace o 95 % nižší, než byla v roce 2015. To je sice pravděpodobně relevantní údaj ke dnešku, ale z dlouhodobého hlediska je důležitější trend. Vzhledem k demografickému vývoji a porodnosti v Africe a obecně přirozeným klimatickým změnám, které mají svůj pravidelný cyklus na Zemi, by byla sebevražedná iluze myslet si, že otázku migrace do Evropy Brusel vyřeší dosavadními v zásadě měkkými postupy. Už vůbec nelze očekávat, že ji vyřeší stejní lidé, kteří mohou za dosavadní stav.

Málokdo se odváží říct, že za přelidnění Afriky může slabost Západu. Tam, kde si příroda vždy poradila s počtem lidí na určitém území, které byla schopna uživit, jsme začali pod deštníkem humanity a mediálně manipulativně zpracovaných hlubokých lidských příběhů zasahovat do přírodních zákonitostí. Porodnost v Africe je v zásadě stálá, jenže my jsme vakcinací a dovozem léků a potravin způsobili, že určitá území už přirozeně nestačila všechny nově přeživší uživit. Tím se rozběhl nekonečný koloběh, se kterým budou mít problém celé generace po nás.

Každého politika v Evropě nezvratně čekají rozhodnutí o pěti základních opatřeních. Problém je, že nikdo z těch, kteří nyní mají reálnou politickou moc, nemá odvahu na to, aby je spustil. Těmi opatřeními jsou: 1. nevpustit migranty do Schengenu, 2. vnější hranici chránit ozbrojenou silou, 3. nejpozději na hranici řešit individuálně azyl, 4. nepustit dál nikoho, kdo nemá na azyl nárok, 5. v případě pokusu o nelegální překročení hranice použít sílu. Když EU primárně pod vlivem Německa selhala při ochraně vlastních občanů, je naprosto přirozené, že si jednotlivé státy budou své hranice chránit. A je to tak správně, protože ochrana hranic je pro existenci státu zcela zásadní. Kdo není schopen chránit své hranice, svůj stát si nezaslouží.

Pomáhejme společně v první bezpečné zemi dočasně skutečným uprchlíkům, kterých je však minimum, z válečných konfliktů. A také se vývozem našeho vnímání světa nepodílejme na vzniku těch konfliktů. Zároveň ale nenazývejme drtivou většinu ekonomických migrantů uprchlíky. Podle platného mezinárodního práva to uprchlíci nejsou a my nemáme žádnou povinnost se o ně na naše náklady postarat.

Velký poprask způsobilo, když Itálie odmítla přijmout loď Aquarius, převážející běžence od libyjských pobřežních vod. Ale nemělo se tak postupovat už dávno? Jak se díváte na lodě některých neziskovek, které „zachraňují“ migranty těsně u hranic libyjských pobřežních vod a pak je vozí do Evropy? Nejsou to ve skutečnosti také pašeráci lidí?

Je to tak. Současně s výše uvedenými opatřeními by měly být postaveny mimo zákon a kriminálně stíhány organizace, které se na migraci aktivně podílejí. Většina z nich žije z veřejných peněz lidí v Evropě. Čím více migrantů do Evropy přivezou, tím více peněz z veřejného dostanou stejné či partnerské organizace na řešení následných nových problémů s dovezenými migranty. V podstatě jde o legalizovaný novodobý obchod s lidmi. Postoj Itálie je pro začátek jediný možný. Zabavený majetek kriminálním organizacím, které migranty převážejí, bych zpeněžil a poslal Itálii na odsun těch, kteří už tam jsou.

Migrační krize způsobila, že se otřásla důvěra části Čechů k Evropské unii. Její zastánci argumentují tím, že jsme z EU vyčerpali 700 miliard na dotacích a že je důležitý filozofický rozměr EU u nás a jeho význam pro demokracii u nás. Odpůrci však poukazují na zbytečnost dotovaných projektů i na to, že EU nám podle nich vnucuje svoji politickou agendu a naši svobodu omezuje. Jak vy nahlížíte na naše členství v EU? Máme ji opustit? Nezchudneme příliš v tom případě? Jakou máme jinou alternativu?

Evropská unie se stala v současné podobě přímým ohrožením Evropy. Je nezbytné začít Evropu a v ní naši Českou republiku zachraňovat před Evropskou unií. Prvním krokem by mělo být zásadní přepsání mapy Evropského parlamentu příští rok. Cílem je oslabit progresivisty napříč stranami a pokusit se v následujícím období o konec současné podoby EU, tak aby to proběhlo v klidu a po vzájemné dohodě nové politické reprezentace. To poslední, čeho bychom se chtěli dočkat, je, aby Brusel začal dělat naschvály, jako jsme toho svědky v případě Brexitu. Ukončení existence současné podoby EU a návrat ke spolupráci v Evropě na základě obchodu, bez společných politik, je správnou cestou. Ať si státy konkurují mezi sebou svými národními politikami. Vždyť zdravá konkurence je motorem skutečně udržitelného zdravého vývoje.

Po volbách do Evropského parlamentu příští rok a oslabení eurounijních progresivistů je následně v podmínkách České republiky nutné uspět v národních volbách do Sněmovny, aby v ní konečně zasedli takoví politici, kteří se přestanou před Bruselem hrbit výměnou za dotace. Ty do České republiky jsou okrádáním lidí v jiných státech, které jsou na tom většinou o mnoho hůř s vlastní vnitřní bezpečností, veřejnými dluhy, nezaměstnaností nebo důsledky multikulturalistické politiky. Ve Sněmovně potřebují získat většinu takoví politici, kteří využijí úžasný potenciál geografické polohy naší země a lidský potenciál našich národů a obnoví nezávislost a samostatnost České republiky, obchodující s celým světem na základě vzájemné výhodnosti, a ne podle toho, co se pro národní politiku skrze EU hodí Německu nebo Francii.

Naše ekonomika momentálně šlape, máme nízkou nezaměstnanost. Ale jsou i lidé, kteří mají hluboko do kapsy či je drtí exekuce. Jak se vlastně máme?

Jsem si samozřejmě vědom toho, že nemálo lidí u nás má problém s tím, aby vyšli z měsíce na měsíc, a že jedou nadoraz. Jsem přesvědčen, že základním viníkem je stát a jeho brutální zdanění práce. Když spočítáte dohromady odvody zaměstnavatele, daň z příjmů zaměstnance, sociální, zdravotní a z toho, co zbude, ještě DPH a spotřební daň každý měsíc například z nájmů, benzínu nebo nafty a běžných nákupů, odevzdávají miliony lidí v této zemi každý měsíc státu podstatně víc peněz, než si vůbec uvědomují. Zjednodušeně lze říct, že z toho, co vydělají, pošlou dvě koruny státu a jedna jim zbude. Řešením není zdanit víc druhé, ale ulevit těm prvním. Zeštíhlit stát do podoby servisní organizace, která přestane lidi prudit a dřít je a poskytne jim více nezávislosti a svobody. Když zbude více peněz lidem, kteří je vydělali, ubude i problémů s jejich zadlužením a exekucemi.