Viper a Venom – americké vrtulníky, které nakoupí česká armáda. Je to dobré rozhodnutí?

To je otázka pro vládu, protože ta je ze zákona odpovědná za obranu naší vlasti. Nebo na vrcholné velení naší armády, které by mělo vědět, zda je pořizovaná technika vhodná pro naši obranu. Obranný průmysl, v jehož čele stojím, je jedním z pilířů obranyschopnosti, jehož role narůstá při zhoršování bezpečnostní situace. V případě války přestanou fungovat zahraniční dodávky náhradních dílů a každá země se bude muset spoléhat sama na sebe. A proto je naprosto klíčové při nákupu ze zahraničí vyjednat účast domácího průmyslu. Vláda, která to opomene, tak si pořídí zbraně na přehlídky, nikoliv pro krizové stavy. Americký dodavatel nabízí českému průmyslu velmi zajímavé možnosti zapojení do výroby a servisu těchto vrtulníků. Ale zkušenost mě naučila věřit pouze tomu, co se už stalo.

Jak se tedy jeví tento nákup v souvislosti s nutnou péčí, náhradními součástkami a tak dále, jak jsme spolu řešili minule?

Jeví se dobře v duchu přísloví: Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. V mezinárodních vztazích a zahraničním obchodě je to podobné jako v politice. Na začátku spousta slibů a později nastává drsná realita. Současnou vládou propagovaný způsob nakupování, kterým je vláda–vláda, je velmi rizikový a náročný na vyjednávání. V momentě, když se stát rozhodne si touto formou něco pořídit, tak se na druhé straně mění týmy. Tým „slibujících“ je nahrazen týmem „tvrdých loktů“, jejichž snahou je z původních slibů dostat do smlouvy co nejméně. A jestli na domácí straně není tým dostatečně motivovaných ještě tvrdších loktů, tak utrpí porážku.

Jak vypadá domácí vyjednávací tým a jeho motivace? Úředník má stálý plat a externí právník fakturuje odpracované hodiny. V domácím týmu není žádný mezinárodně zkušený obchodník, jehož mzda by byla odvislá od objemu zakázek vyjednaných ve prospěch domácího průmyslu. V současnosti probíhají jednání Ministerstva obrany s Izraelci ohledně nákupu 3D radarů. Izraelský vyjednávací tým tvoří zkušení, světem protřelí obchodníci a zdá se, že se jim ve vyjednávání daří vítězit. České firmy, které by měly být do projektu zapojeny, za mnou chodí a chtějí, abych s tím něco udělal, protože se bojí, že z původních slibů nezbude nic. Na české straně musí být v týmu vyjednávajícím podmínky smlouvy vláda–vláda zástupci českého průmyslu, jinak to nedopadne dobře. 

České armádě prý chybí vojáci a přebývají důstojníci. Co to způsobilo a jak to vyřešit?

V celé naší společnosti někteří přebývají a jiní výrazně chybí. Byrokracie bují jak rakovina, tažných lidí ubývá a chovných přibývá. Politické neziskovky rostou jak houby po dešti a s řemeslníky se nedomluvíte jinak než ukrajinsky. Armáda je součástí celého systému, proč by to tam mělo být jinak? Dokud si nezačneme znovu vážit skutečné práce a lidí, kteří něco opravdu umí, tak se nic nezmění.

Jak se zpětně díváte na zrušení povinné vojenské služby?

Nedávno jsem byl ve Finsku, kde nám přestavovali jejich model armády. Povinnou vojenskou službu nikdy nezrušili, ač byli pod obrovským politickým tlakem. Dnes jsou rádi, že tomu tlaku odolali. Vedle mě sedící Švéd si posteskl, že oni tomu tlaku podlehli a povinnou vojnu zrušili. Později ji obnovili, ale pouze na papíře. Nikdo na vojnu nechce a stát to nevynucuje. Povinná vojenská služba pro muže je též v Rakousku či Řecku, v Norsku i pro ženy. Na miličním principu založený model povinné vojny mají ve Švýcarsku. V knize Start-up Nation, která pojednává o státu Izrael, říká americký generál izraelskému: Závidím vám, že si můžete vybrat ty nejlepší. My můžeme pouze doufat, že ti nejlepší si vyberou nás. V Izraeli je povinná vojenská služba pro všechny občany a ve Spojených státech mají profesionální armádu. My jsme vytvořili jakéhosi kočkopsa. V době míru je armáda složena pouze z profesionálů. Ponechala se branná povinnost pro všechny občany v době ohrožení státu či válečném stavu. Až se něco stane, nebude stát schopen zajistit pro případnou mobilizaci výcvik branců, natož, aby pro ně měl výstroj a výzbroj a připraveny struktury jednotek, do kterých by byli začleněni. Jestliže stát nezajistí alespoň základní výcvik v době míru, pak je zákonem stanovená branná povinnost jen plácnutím do vody.

Nesmím zapomenout na aktivní zálohy, jejichž příslušníků si velmi vážím, a to, že vznikly, je určitě dobrý počin. V žádném případě si nemyslím, že by se měla obnovovat vojna tak, jak ji někteří pamatují z doby lidové armády. Nikdo nechce, aby vojáci trávili veškerý čas v kasárnách, večer se povinně dívali na televizní noviny a v pátek měli politické školení mužstva. Když někdo dnes chce být profesionálním vojákem, tak nastupuje do šestitýdenního kurzu základní přípravy. Ten probíhá v režimu pondělí od šesti hodin až čtvrtek do čtyř odpoledne. Pak voják opouští na prodloužený víkend kasárna, kde musí být až v pondělí ráno. Jestli se nezavede povinný výcvik pro mladé muže alespoň v tomto rozsahu, pak nemá cenu mluvit o všeobecné branné povinnosti.