Zanedlouho oslavíme sté výročí vzniku Československa. Vy se velice často a rád do České republiky ze Spojených států vracíte, takže máte neustálý kontakt se svou vlastí, ale zároveň můžete na dění u nás nahlížet s nadhledem. Myslíte, že existují důvody pro to 28. října slavit, když tehdy založená republika už stejně neexistuje?

V České republice se dnes slaví i příchod věrozvěstů. Čím mrtvější je osoba nebo instituce, tím náruživěji je oslavována. Samozřejmě, že by bylo inspirativnější a racionálnější slavit přítomnost, anebo i společnou vizi naší budoucnosti. Tomu však tradiční politici nerozumějí, žijí ze dne na den; zviditelňovat se ale touží: více řečnit, méně dělat. Je to pro ně až bolestně žádoucí, obzvláště když dosud existují tleskající a pokřikující „naslouchači“. V České republice se tedy i nadále bude slavit to, co už dávno bylo a stále více nadávat na to, co ještě nikdy nebylo.

Říká se, že se máme nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Dá se to vůbec porovnávat?

Ještě tak, abychom se měli nejhůře v historii! Nejlépe si lze vážit toho, že se máme, tím, že budeme silněji vnímat, co se dá zlepšit a hledat nové cesty, jak se mít lépe. Mám někdy pocit, že tím „vážením si“ se často myslí přestat přemýšlet, držet hubu, držet krok, naslouchat štědrým – samozřejmě z našeho – politikům, vytleskávat se až k infarktu z vděčnosti – a dát si ještě jednu navíc, na cestu. Tudy tedy cesta opravdu nevede.

Máme monokulturu nejen v polích, ale i v myšlení a vzdělávání: uměle lpíme na rukodělné průmyslové fázi, a porovnáváme se tak s nejhoršími, ne s nejlepšími. Lhaní už bereme jako politické privilegium moci, a považujeme za „naše“ i to, co nám od roku 1990 dokonale nepatří. A porovnávat se jen sami se sebou? No, pak už jsme zpět u těch věrozvěstů.

Když se podíváme na rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Nebo se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu? Nebo je to v něčem jiném?

Jak dlouho se budeme vymlouvat na „dědictví komunismu“? Což nejsme svéprávné bytosti? To komunisté ovlivňují i generace, které je nikdy nepoznaly? Což neumíme myslet sami za sebe? V zemi Komenského neumíme vzdělávat vlastní děti? V zemi Baťů neumíme sami, tj. česky, podnikat? A proč dosud nemáme podnikatelské univerzity? Jsme v zemi Čapka – a stále věříme ve strany a stranictví, ne sami v sebe. A nejsme ani na špici robotizace. V zemi Křižíka a Porsche nemáme vlastní elektromobil? V zemi Borovského nemáme nezávislá media?

Vězí to tedy spíše v tom, že jsme raději námezdníky než podnikateli, že nechceme vlastnit, ale spíše prodávat své statky, že chceme žít jen ze dne na den, podle našich politiků, a ne dle výzvy předků: „To nejlepší na světě nám úplně stačí.“ Ani naše „věda a výzkum“ nám nepomohou, pokud nebudou násobeny podnikatelským duchem a vášní po originalitě. Musíme se odnaučit „pajcovat“. A podnikatelem zde určitě nemyslím běžného podnikavce – těch máme dost.