„Dobře už bylo“, slýcháme čím dál častěji hlavně od mladých lidí. I vzhledem ke krizi, kterou přinesla epidemie koronaviru, máte pocit, že nás čeká černá budoucnost?

Čeká nás taková budoucnost, jakou si zasloužíme. Pokud si jako národ i jako jedinci nevezmeme žádná ponaučení z epidemie koronaviru, skutečně budeme odsouzeni k černé budoucnosti. Aby k tomu nedošlo, musí v naší společnosti dojít k důležitým změnám. Zejména v oblasti výchovy a vzdělání, protože od toho, co umíme, jak přemýšlíme a jaký máme vztah ke své rodině a zemi, se odvíjí celý náš přístup k životu. Bohužel, nikdo z porevolučních politiků nechápal důležitost školství pro další rozvoj národa, proto jeho ministerstvo vedli naprostí amatéři bez pedagogického vzdělání a ignoranti. A výsledek? Současné školství produkuje výrazné množství ochránců přírody, znalců práv kde koho, poradců na cokoliv. Chybí lidé, kteří vytvářejí hodnoty, tedy něco vyrábějí, opravují. O to více je „správců“ těchto hodnot. Ve společnosti ubývá lidí schopných logicky přemýšlet, proto nekriticky přejímají nesmysly odporující přírodním zákonům. Ubývá rodičů schopných předávat svým dětem vědomosti, zkušenosti nebo lásku ke svým zálibám.

Není skepse, kterou nyní někteří cítí, tak trochu důsledkem toho, že v posledních třiceti letech se nám s nadsázkou řečeno vedlo tak dobře, že už si vlastně ani nedovedeme představit, jaké to je „žít špatně“?

Výraz „vedlo se nám tak dobře“ není přesný. Podle mě je trefnější „žili jsme na dluh“. Ve smyslu dluh k trvalým hodnotám. Na jedné straně jsme zažívali materiální blahobyt jako důsledek růstu ekonomiky, který vycházel z nových porevolučních příležitostí. Na straně druhé tyto nové možnosti vytlačily naše tradice. Děti už například nepokračovaly v živnosti svých rodičů, protože mohly cestovat za vysněnou prací. Podle mě jsme tedy „žili špatně“ nebo „nedobře“ už v minulých letech. V celé své nahotě se to ale projevuje až nyní – po vyčerpání všech rezerv.

Podíváme-li se na to z pozice ideálů, co říci na to, že Havlova „pravda a láska“ dnes u některých lidí vyvolává spíše posměch, nebo averzi, národ spíše rozděluje? Jak moc se Češi za těch třicet porevolučních let změnili?

Nijak. Dnes se stejně jako před třiceti lety bojíme pravdu říct nahlas. Abychom se nestřetli s nějakou ideologií. Tehdy se socialistickou, dnes například s genderovou. Dnes, stejně jako tehdy, část národa této ideologii věří. V pojetí lásky jsme se také nezměnili – stále jsou mezi námi lidé milující, milovaní, lidé nenávidějící, nenávidění nebo ti, kteří žijí bez emocí.

Když zmiňujeme oněch třicet let, po roce 1989 podle statistik začala česká společnost bohatnout. Nicméně využili jsme ty roky k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost? Bývá vytýkáno, že jsme český průmysl a majetek odevzdali do zahraničních rukou výměnou za lepší mzdy. Je to správná výtka?