Jak hodnotíte rok 2014 z hlediska České republiky - byla politická situace lepší nebo horší než v minulosti?

Politická situace se podle mě přinejmenším nezlepšila. A domnívám se, že se, pokud se nepoučíme a nevzpamatujeme, blíží doba, kdy už nebudeme mluvit o politické situaci, pokud slovem politika míníme soutěž idejí.

Jak to?

Dnes již nesoutěží ideje, ne že by nebyly strany s více či méně pevným ideovým základem a na něm založených programech. Ale jsou z veřejného prostoru vytlačovány hnutími s jednoduchým programem negace. Většinou jde o hnutí, která získávají lacinou popularitu tím, že se vyhrocují proti politice jako takové, mluví o politických stranách jako o dožívajících a přežívajících dinosaurech a nabízí většinou jednoduché odpovědi na jednu či dvě otázky veřejného zájmu. Už jsme zažili i to, že takové hnutí vyhrálo volby v hlavním městě, aniž mělo do posledního týdne nějaký program, zvítězilo slogany jako „Ano, bude líp“, „My to zařídíme“, „My makáme“. Nemuseli moc makat, jinak by „zamakali“ především na svém programu a voličům nabídli něco hmatatelného. Neudělali nic takového, nenabídli program, dokonce ani populistický program, jediné, co nabídli, jsou slogany a populistická hesla. A kupodivu to stačilo.

Politika taková být nemá?

Politika je soutěž. Je to soutěž idejí, programů, nabídnutých řešení. A v moderní společnosti, zejména pokud si chce říkat demokratická společnost, má taková soutěž své zákonitosti, svá pravidla, která někdy mohou být považována za rituály, ale jsou ve skutečnosti její nosnou strukturou. Politika je soutěž, ve které ideje jsou nabízeny politickými stranami, seskupeními občanů, odborníků a přemýšlivých, uvažujících osobností, které spojuje společná idea, společný názor na způsob, jak takovou ideu přivést do praxe, jak jejím prostřednictvím zlepšit kvalitu života společnosti a řešit její problémy. Politické strany se mezi sebou liší, někdy ve všech těchto aspektech, někdy jen ve způsobech, jak cíle, řešení dosáhnout. Ale neliší se tím, že přijímají odpovědnost za to, jak si vedou, jak se jim daří své ideje prosazovat a jak dokázat voličům, že právě ta jejich řešení byla těmi pravými. Jinými slovy cosi voličům nabízí a jsou jim odpovědní za to, že to, co nabídli, je to pravé. Jejich politika je pozitivní, není založena jen na negaci, jen kritice stávajícího stavu, ale nabízí konkrétní řešení a konkrétní cíle, dává občanům možnost volby a možnost korekce.

Negativní politika není založena na ničem, je to jen zhmotnění negativních emocí, bez nabídky řešení, bez nabídky nějaké nosné ideje. Můžeme jen doufat, že to, co vidíme, je projev společenské krize, a že se ke skutečné politice vrátíme. Jestli se to podaří, záleží především na politických stranách, na tom, jak se s tímto stavem vyrovnají, jak se vyrovnají s jeho příčinami a jak dokáží občany, voliče, inspirovat k tomu, aby se nenechávali zlákat na populismus a demagogii. A to je něco, co je úkolem pro všechny demokratické politické strany.

Pracovala podle vás vláda dobře? Co kteří důležití činitelé ve vládě udělali dobrého a čím České republice uškodili?

My jsme od konce Topolánkovy vlády žádnou skutečnou vládu, založenou na principech, o kterých jsem mluvil, ani neměli. Žijeme v jakémsi stavu politického provizoria, měli jsme prozatímní vládu, měli jsme prozatímní vládu, dnes máme vládu, o které nevíme, kdo ji vlastně vede. Je těžké hodnotit, jak si počíná, protože nevíme, čeho chce docílit. Vláda sice slibuje, že bude šetřit, ale její obrovské náklady o nějakém snižování výdajů nesvědčí. Zato víme, že ve své koaliční smlouvě a programovém prohlášení slibovali kde co. A víme jen, že to zařídí. Tak jsem zvědav jak. A hodnotit mohu až potom.

Někteří žurnalisté či politici varují před ohrožením svobody v naší zemi. Hovoří o kumulaci moci u Andreje Babiše, zneužití jeho moci díky vlastnictví médií a podobně...

Ano, i já se domnívám, že demokracie je ohrožena. Ale nejen u nás. Stále více vlivu na naše životy mají subjekty, které demokracii nepotřebují, dokonce jim vadí. Stačí se podívat na rozhodování v Evropské unii.

Rozveďte to.

Jediná demokratická, evropskými občany volená instituce EU, Evropský parlament, má ještě méně pravomocí než náš Senát. Demokratický parlament bez zákonodárné iniciativy je z podstaty jen jakýmsi kontrolním orgánem. Ale ani ve své kontrolní funkci nemá na chod událostí žádný vliv. Může jen „brát na vědomí“ to, co mu předloží Evropská komise a instituce jako Evropský dvůr auditorů. Ten už dvacet let vydává zprávu o plnění rozpočtu a už dvacet let upozorňuje na základní nedostatky a rozpory. Zpráva se už dvacet let „bere na vědomí“ – změnit cosi je pouze v pravomoci komise a ta je právě tou dvorem kritizovanou institucí.

Podobně je tomu s našimi zákony. Více a více našich zákonů nevychází z našich potřeb a neřeší naše problémy. Jsou povinně přijímány tak, jak vychází z Bruselu. A více a více z nich řeší problémy, které si evropská instituce sama „vypěstovala“ svou od potřeb voličů naprosto odtrženou utopistickou politikou. Problémy se řeší tím, že se zametají pod koberec a tam, kde už to nestačí, řeší se tím, že se zahrnou hromadou peněz, pod kterou se mají nějak samy rozplynout. To se samozřejmě nestane a tak se zahrnují více a více penězi a místo aby se řešily jejich příčiny, pokračují a většinou se řeší tím, že EU své chyby opakuje a dělá je „lépe" a na větší škále. To vše má za následek stále rostoucí odcizenost voličů a občanů.

Vraťme se do České republiky…

K domácím příčinám ohrožení demokracie a svobody – podlehli jsme populistické vizi sociálního státu, přinášejícího blahobyt občanům tím, že se přerozděluje to, co zbývá z bohatství. Přesto, že dnes vládě zůstává, potom co odečteme mandatorní, zákonem předepsané výdaje, které už dnes tvoří kolem osmdesáti procent rozpočtu, asi dvacet procent finančních prostředků rozpočtu pro vlastní potřeby a výdaje, slibují populisté více sociálních programů, více nákladů na fantastická schémata „udržitelných zdrojů“, které zatím prakticky do jednoho nepřinesly žádný pozitivní výsledek. Přinesly jen miliardy v dotacích privilegovaným skupinám a firmám.

Stát ale uvrhují do stále se zvyšujícího dluhu. Žijeme na dluh, taková je realita, a jestliže se hovoří a píše o tom, že se máme „vyvarovat dluhové pasti“, stavu, kdy náklady na jeho údržbu přesahují možnosti ekonomiky a nakonec ze zadlužení není úniku, neuvědomujeme si, že v dluhové pasti již žijeme a že ji každým rokem upevňujeme. Stát se musí více a více zadlužovat, protože jinak nemá prostředky ani na pokrytí svých zásadních a minimálních potřeb. Přesto jsou mandatorní výdaje nedotknutelné a ještě jsem neviděl nikoho, kdo by uvažoval o zásadní změně struktury rozpočtu a jeho korekci do reálného stavu. To cítíme všichni, ale receptem populistů jsou jednoduché slogany o „rozkradeném státu“ a o zastavení korupce. Ne že bych nebyl pro její zastavení, ale za prvé je to utopie, korupce je jen zrcadlem stavu společnosti a do jisté míry existuje i jinde, zejména právě v EU a jejich zemích.