Co říkáte tomu, že se objevují návrhy na opakování referenda ve Velké Británii? Jako reakce vznikla humorná petice požadující opakování fotbalového zápasu mezi Anglií a Islandem...

Ta humorná petice je více než výmluvná. Starý dobrý anglický humor. Myslím, že další komentář není potřebný. Jenom doufám, že výsledek referenda nerozdělí britskou společnost podobně jako tu naši přímá volba hlavy státu. Už snad proto, že demokratickou tradici mají neskonale delší.

Víme, že Nizozemci a Francouzi odmítli Evropskou ústavu. Potom přišla Lisabonská smlouva, která obsahovala to samé co Evropská ústava, jenom v jiné formě. Umožněno hlasovat v referendu bylo jenom Irům (Francouzům a Nizozemcům již raději ne). Irové Lisabonskou smlouvu odmítli. Museli pak hlasovat znovu. O čem to vypovídá? Demokracie, jenom když občané hlasují tak, jak si politici přejí?

Je to přesně tak. Svědčí to o pravé tváři takzvaných euroelit. I když, omlouvám se, pro drtivou část bruselských papalášů používané označení za elitu osobně vskutku nesdílím. Nemusím snad vysvětlovat proč. Zvláště ve vedení EU jde zhusta o politiky převážně „nižší národní výkonnostní třídy“. Tedy ty, kteří ve své vlasti a  mateřské partaji při své „nepohodlnosti“, průměrnosti až podprůměrnosti, ale vlastních značných ambicích, zase až tak neuspěli. Avšak díky své vytrvalosti, jistému patolízalství či slepé oddanosti vůči té či oné straně nebo skupině mocných byli vysláni do jakéhosi nóbl vyhnanství. Tedy do Bruselu. Bohužel i díky obecnému velkému nezájmu voličů o eurovolby. Nejsem výjimkou. Jenže tím došlo k jejich koncentraci na jednom jediném místě. Nu a co nastane, spojí-li se kupříkladu již jenom dvě podkritická množství uranu, je obecně známo. Zde je to minimálně obdobné.

Tomáš Halík řekl, že považuje přímou demokracii za zrůdnou věc, neboť zastává názor, že k západní kultuře patří parlamentní demokracie. Na poznámku moderátorky pořadu Daniely Drtinové, zda to není pohrdání elit běžnými lidmi, Halík odvětil, že nikoliv. Že je to hlas rozumu proti velkému nebezpečí. Nebezpečí podle jeho názoru spočívá v tom, že lidé naprosto nekvalifikovaní rozhodují o věcech, kterým vůbec nerozumějí. Oproti tomu v parlamentní zastupitelské demokracii jsou pověřeni lidé, kteří mají možnost ty věci studovat, debatovat a pak udělat kvalifikované rozhodnutí. Co si o tom myslíte?

Asi vás zklamu, sám nejsem příznivcem vysloveně přímé demokracie. Nejen kvůli tradicím, na to nejsme zvyklí. Na rozdíl třeba od Švýcarska. Ostatně pravda bývá většinou někde uprostřed. Mimochodem, referendum o vstupu do EU jsme tu už měli. A dopadlo, jak dopadlo. Tím však nepopírám, že by nemělo platit. Referenda mají v jistých závažných otázkách svůj velký smysl. Proto mě mrzí, že přes četné předvolební sliby se to u nás se zákonem o referendu tak vleče. Možná že se právě nyní až tak moc do krámu nehodí. Obávám se, že zvláště po tom britském se pro jisté „mocné“ tenhle pohled nezmění. Naopak.

Na druhé straně je pitomost si myslet, že parlamentní demokracie je bezchybná. Ostatně i politik opravdu velkého kalibru jako sir Winston Churchill prohlásil, že demokracie je ten nejhorší možný způsob vlády. Ale lidé lepší zatím nevymysleli. A to pomiňme, že se narodil, žil a sloužil  alespoň v parlamentní monarchii. Představa, že ziskem mandátu ve volbách se poslanec či senátor stane „expertem na všechno“, je velmi mylná. Přestože si to mnozí pak o sobě myslí.  Pan profesor Halík mi promine. Osobně mně velmi vadí, jak to často pak ve sněmovně vypadá. Například předem každé schůze se vždy stanovuje tak rozsáhlý program, kdy si jen velmi naivní člověk může myslet, že se vše stihne. To pomíjím, že ze všemožných i nemožných důvodů se neustále bystře až násilně mění. Jak za této situace chtít opravdu prostudovat všechny písemné materiály, které mají několik tisíc stran? Snad právě proto, ať se to někomu líbí nebo ne, u nás existuje takzvané poměrné zastoupení. Které mimo jiné předpokládá možnost fungování poslaneckých klubů a aparátu jejich stran. Pochopitelně se všemi pozitivy, ale i negativy. Tak jako v džungli i v parlamentu je svým způsobem pouhý jedinec, přes honosný titul „nezávislého“, dosti ztracen.

Nedá mi, abych – byť jako jinak právní a legislativní laik – nezmínil svůj jistý údiv nad tím, jakou cestu jsme si po „Vítězném listopadu“ v naší parlamentní demokracii zvolili. Zákon musí být takřka na všechno. Na každou prkotinu. Prý to tak musí být. Ale dosud jsem nepochopil proč. A tak často hlasuji  o věcech, kterým opravdu ale opravdu nerozumím. Já to však alespoň přiznávám. Že na tom však takhle nejsem sám, dokazuje to, jak některé nakonec vypadají. Osobně bych preferoval více vyhlášky resortních ministerstev. Pochopitelně s patřičnou osobní zodpovědností dotyčného ministra. Za kontrolní role parlamentu a s možností odvolat i jednotlivého člena vlády. Nu a povinné formální hlasování o nápadech EU, to už je samostatná a velmi smutná kapitola. Poděkovat za tuto maškarádu lze těm, kteří byli tak horlivě pro „Lisabon“.