Bene, v Británii jste žil od roku 1968. Desítky let jste byl jejím občanem. Co pro vás znamenala osoba Jejího Veličenstva, zesnulé královny Alžběty II.?

Občanem jsem pořád, i když jsem se zpočátku těšil, že si budu moct říkat „poddaný Jejího Veličenstva“, ale rok předtím se zrušila „poddanost“ a nahradilo ji „občanství“, podle vzoru Evropského společenství, jak se tehdy jmenovala Evropská unie. Symbolizovala pro mě vše to, co jsem na Británii obdivoval, od chvíle, kdy jsem se ještě jako teenager začínal učit anglicky a listoval si ve starých ilustrovaných anglických časopisech ze 40. let, které ani nevím, odkud a jak se ke mně dostaly. Byla jich nemalá hromádka.

V tu dobu jsem už měl přečtené tucty poválečných sešitových vydání anglických válečných dobrodružství pilota Bigglese a všechny ty slavné vítězné bitvy, co vycházely v sešitech „Polnice“. A většinu Kiplinga, včetně jeho slavné básně „Když“, která byla v kostce vyjádřením všeho, toho, co tehdy znamenalo být Britem: „Když všichni kolem tebe selhávají, ty vydrž.“ Klid, spolehlivost, fair-play, dobrá nálada („keep smiling“), optimismus, humor, zdvořilost (kterou třeba Francouzi vnímali jako pokrytectví), sebekázeň a sebezapření, shovívavost a přívětivost, soudržnost, týmová práce, neokázalost, nechvástavost, nevtíravost, sebeovládání bez projevu emocí, schopnost a ochota naslouchat a vyslechnout, pomoct, kde se to žádá, schopnost vyjadřovat nevraživost ironií místo přímých urážek.

A hlavně, hlavně nikdy neremcat a brát osud a jeho události se stoickým klidem a sebevědomím. „S tuhým horním rtem,“ jak pravilo populární anglické úsloví, které už jsem vlastně dávno od nikoho neslyšel. Povídáme si tu teď o vlastnostech, které v posledních desetiletích pod tíhou politické korektnosti, negativity, společenského rozkolu, sebestředné nárokovosti, toho všeho dnes patřícího pod nálepku „woke“ čili pokrokovost za každou cenu, se z toho obdivuhodného britského charakteru vytrácejí.

Dlouhý národu oddaný život Jejího Královského Veličenstva tu všechnu nostalgii slavných dnů Británie připomíná a její odchod jako by tu národní transformaci završoval, skoro by se chtělo zaslovíčkařit „korunoval“. Svou oddanost královským povinnostem ještě v posledních dnech svého života projevila silou vstát a přijmout demisi od premiéra a uvítat novou premiérku. Mimochodem – a něco to o té transformaci vypovídá – odstupující premiér, nadšený propagátor nulových emisí, tam přiletěl soukromým letadlem, ač měl k dispozici noční vlak s premiérskou ložnicí – jakým mimochodem nejčastěji jezdila ona.

Jak je možné, že úctu k Jejímu Veličenstvu absorbovala každá další generace? Co všechno ona jako osoba přinášela většině britských občanů?

Pocit kontinuity staré slavné Británie, co vládla mořím, nostalgii po heroických dobách, naději, vlastně iluzi, že ty se jednou ještě vrátí.

Možná v tuto chvíli není čas na politiku, nicméně: Odrážely se během vašeho života politické rozdíly mezi levicí a pravicí v respektu k Jejímu Veličenstvu? Dovolil si vůbec někdo se ho vyvarovat?

Jediný případ, na nějž se ještě občas vzpomíná, byl Tony Blair, který se zdál zneužít smrti princezny Diany k posílení své pozice, v jednu chvíli i na úkor „Koruny“, tedy královské instituce jako takové.

Její Veličenstvo se dle obecného mínění mělo vyvarovat jakýchkoliv zásahů do politiky. Byla tato kázeň tak absolutní, že nebylo možné postřehnout, co si ve skutečnosti myslí o té a té vládě, o tom a tom kroku?

Veřejně se k politickým tématům nevyjadřovala, ale měla možnost – tedy ústavní právo – otevřeně diskutovat s premiéry při každotýdenním setkání na čaj v královském paláci. Traduje se, že tohoto práva hojně užívala v setkáních s Margaret Thatcherovou, v nichž připomínala, že je hlavou celého Commonwealthu a musí na něj brát ohledy. Thatcherová jí zase zdůrazňovala, že je premiérkou řádně zvolenou britským lidem, a tudíž o státní politice rozhoduje ona.

Je možné najít okamžiky, kdy její, třeba i jemný zásah pohnul britským veřejným míněním?

Nebyl to ani tak žádný konkrétní zásah, jako solidní důslednost v plnění povinností, noblesa, laskavost a dobrá nálada, co působilo jako povzbuzení. A vlastně si na jeden vzpomínám, bylo to po Dianině smrti a v souvislosti s Blairem. Ten jí vytkl, že po „Princezně lidu“ (jak si ji pojmenoval), nedostatečně veřejně truchlí jako její národ, když se uchýlila do soukromí mimo Londýn. A téměř jí přikázal, jak se má zachovat, nechce-li ztratit sympatie národa a ohrozit pokračování monarchie. Mnozí to od něho vnímali jako politicky sebestředný podraz. Unesla i to ponížení, poslechla ho a přidala se k veřejnému truchlení, i když trochu nechápavě, kde se v Britech najednou vzalo tolik nebývalých emocí.

Dnešní Británie čelí ekonomickým problémům, které možná lze připodobnit k situaci v 70. letech. Může skon Jejího Veličenstva snížit možnost, že se s danými problémy země vyrovná hůře než tehdy?

Ty problémy se už jeví horší než v 70. letech, ceny energií přesahují platební možnosti velkého procenta národa, hovoří se o krachu třetiny podniků, poloviny restaurací, pubů a kaváren. Nová premiérka už přednesla určité postupy, jak krizi zmírnit – například snížení daní, zastropování cen. Jenže nevíme, jak to bude fungovat, dokud nový ministr financí nespočítá, co se musí, může, a co se nemůže.

Bude se taky zvědavě čekat na nějaký projev Jeho Veličenstva Charlese III., jenž je známý svou angažovaností v ekologické politice a dokonce je účastníkem davoského Světového ekonomického fóra, které vymyslelo a prosazuje Velký Reset a Green Deal. A též je proslulý občasným politickým kibicováním.

Věříte jako konzervativec, že osoba nového panovníka, syn zesnulé královny, sehraje stejnou roli jako jeho matka? Věříte, že instituce je v tomto případě víc než člověk?

Instituce Koruny je silná a je to jeden z mála symbolů ještě sloužících k národní soudržnosti. Jenže to není jen samotný král, nýbrž i několik princů kolem něho. A můžeme sledovat dva, kteří dělají – ne schválně, ale jeden z blbosti a druhý z oblbnutí – leccos, co ji oslabuje, zneucťuje a poškozuje.

Britské „tabloidy“, tedy bulvární média, jsou zpravidla neúprosné. Jak popsat jejich vztah k zesnulé královně za jejího života? A jak dlouhou „dobu hájení“ dají novému panovníkovi a celé královské rodině?

Nevzpomínám si, že by jí kdy něco vytkly, ani že by kdy bylo co jí vytknout. O to víc si svítily na její příbuzenstvo. Poběží určité období truchlení, soucitného a zdvořilého. Odhaduji to na alespoň týden. Pak se zase rozjede rýpání do životů těch škodících princů a přivdaných vévodkyň. A bedlivě se bude sledovat, jak nový král ovlivňuje či neovlivňuje politiku vlády. A naopak, jasně, nadějně a optimisticky se bude hledět na rodinu vévody z Cambridge, nyní tedy následníka trůnu Williama.

Prvním ohlasem na skon Jejího Veličenstva, skoro univerzálním, je věta: Poslední pilíř starého světa se zhroutil. Sdílíte tuto tezi?

Sdílím, s mírnou nadějí, že někde přece jen ještě někdo alespoň z poloviny tak noblesní zůstává.

Co říci na závěr?

Budeme mít ještě dlouho nač vzpomínat a co obdivovat.