„Všemožní křesťanští konzervativci pro Evropu, kterou deklaratorně chtějí chránit, představují nepoměrně větší nebezpečí než muslimové a islám,“ píšete v jednom svém textu. Tato věta je samozřejmě vytržena z kontextu. Proč si to ale myslíte?

Abrahámovská náboženství představují nebezpečí jako celek. Domnívám se, že není zas až tak podstatné, zdali bychom museli čelit totalizujícím praktikám jedné či druhé abrahámovské sekty. Tyto monoteismy jsou nebezpečné především proto, že v jejich jádru leží netolerance, až nesnášenlivost k odlišnostem a jinakosti. Všechna abrahámovská náboženství, mají-li k tomu prostředky a disponují-li potřebnou mocí, se snaží o uplatňování svých vlastních norem, hodnot a zákonů na celou společnost. Je-li něco nepřípustného v rámci křesťanství, je to nepřípustné celkově. V islámském světě, kde islám není bržděn umírňujícím vlivem modernity a sekularismu, to vidíme v plné síle. Dříve, než sekulární stát zkrotil absolutistické praktiky křesťanství, jsme to viděli i v Evropě. Nesmíme zapomínat, že tomu není zas tak dávno, kdy byl v Evropě ateismus či agnosticismus společensky zcela nepřijatelný a ateisté byli de facto zcela ostrakizováni (v tom lepším případě). V USA to na řadě míst platí dodnes. V muslimském světě pak takřka plošně, aneb jak řekl Imad Iddine Habib, „přihlásit se v muslimském světě k ateismu je společenskou sebevraždou“. Homosexuální praktiky provozované v soukromí byly v Británii trestným činem ještě v 60. letech. V současném Irsku je například uzákoněno, že učitelé na veřejných školách nemohou být ateisté (respektive nekatolíci); stejně jako je tam uzákoněno, že při zápisu do prvních tříd mají přednost pokřtěné děti před těmi nepokřtěnými. Zhruba 90 % škol v Irsku kontroluje katolická církev, každý rok tak zůstávají desítky ateistických rodičů, jejichž dítě nezačne s povinnou školní docházkou, jelikož není pokřtěné a nikde jej nevzali...

Naši kolegové z Atheists Ireland se v Irsku snaží o to, aby tyto zákony lehly popelem, stejně jako tamní protirouhačský zákon, který Irsku doporučila zrušit i Rada pro lidská práva při OSN. Pokud se podíváme do Polska, Maďarska či Ruska – všude, kde křesťanství, ať už katolická církev, či pravoslaví, dostane přístup k moci, začne kormidlo stáčet opětovně směrem ke křesťanskému fundamentalismu a absolutismu a k tomu, aby byla společnost regulována na základě křesťanských imperativů. „Kritici islámu“ (záměrně v uvozovkách), o kterých píšu v článku, ze kterého citujete, kritizují na islámu to stejné: že je islám netolerantní a nesnášenlivý ke všemu odlišnému, jinakému, cizímu a neislámskému. To stejné chování u křesťanství jim ale očividně nevadí. Možná to nebezpečí nevidí. Bylo by ale obrovsky naivní a nebezpečnou chybou domnívat se, že křesťanství je nějak trvale reformované a že už se nemůže vrátit křesťanská verze absolutismu, který dnes skrze islám panuje třeba v Saúdské Arábii.

Jak jsem již napsal, kdekoliv, kde se křesťanství v Evropě dostane k moci, neváhá ani minutu, aby začalo bortit principy sekulárního – tedy nábožensky neutrálního – státu. Křesťané stejně jako muslimové totiž netouží po nábožensky neutrálním státu. Touží po státu, který bude založen na jejich náboženství a kde se ostatní náboženské menšiny a nevěřící budou muset podřizovat zákonům vyvěrajícím z jejich náboženství a jejich barbarských svatých textů. V globálu dnes představuje větší hrozbu islám, avšak pro Evropu představuje větší hrozbu křesťanství, a to ze tří důvodů: Jednak proto, že si valná část lidí myslí, že křesťanství hrozbu nepředstavuje. Křesťanství je tak ve zcela komfortní situaci. Nebezpečnosti islámu si je vědomo hodně lidí, proto jen těžko hrozí to, že by se zde islám reálně dostal k vládě. Této situace však chytře využívá křesťanství, které nejen že není považováno za hrozbu, jelikož lidé si už nepamatují, co se zde dělo, když mělo křesťanství v Evropě stejnou moc, jakou má nyní islám v muslimských zemích, ale také se staví do role „obránce tradičních hodnot“ a „hodnot našich předků“ atp. Druhým bodem je iluzorní rozlišení na naše a cizí. Islám je cizí, tudíž je špatný. Proč? Prostě proto, že je cizí. Křesťanství je naše, tudíž je dobré. Proč? Prostě proto, že je naše. Takto bohužel řada „vlastenců, nacionalistů a kritiků islámu“ smýšlí. To, že se cíle křesťanství a islámu, obou těchto abrahámovských náboženství, do značné míry překrývají a prosazují to stejné, je už nezajímá. Je to zcela iracionální argumentace – jen proto, že je něco „naše“, ještě neznamená, že to nemůže být špatné. Třetím bodem je pak další iluzorní pocit, že křesťanství je reformované, o čemž jsem už psal výše. Není. Křesťanství je dnes maximálně umírněné, umírněné svým okolím, nikoliv tím, že by se změnilo jeho jádro. Dobře to vystihl Sam Harris v The End Of Faith, kde napsal, že umírněnost křesťanství není výsledkem nějaké vnitřní evoluce víry, nýbrž je „produktem mnoha úderů kladiva modernity, kterému byly některé principy víry vystaveny“.

Nicméně mnoho Evropanů pod vlivem teroristických útoků islámskými radikály má obavy především z islámu. Jak ho vidíte vy?