Vy žijete část roku v Čechách a část v Americe. Co se vám na životě za velkou louží líbí?

Kristian: Že jsou tam dobří lidé. Jsou vstřícní, milí… jinak samozřejmě oceňuji, že je tam teplo, moře je nádherné. Na zahradě nám rostou pomeranče, citrony… takže teď se těším tam, a když jsem tam, tak se zase těším nazpátek. (smích)

Vy jste se po revoluci vrátili zpátky do tehdejšího Československa, zatímco řada vašich kolegů z umělecké branže zůstala za velkou louží a sem jezdila jen na návštěvu. Co vás táhlo zpátky?

Kristian: Rodinné kořeny. Dědeček byl sochař, otec také. Chci zase tu tradici oživit a udělat, podobně jako to bylo před lety v Táboře, tři generace Kodetů. Takže k tomuto účelu teď hledám dům.

Vzpomínám si, že jste mi před lety vyprávěl humornou historku, jak proběhlo setkání s vaším bratrem Jiřím Kodetem, když jste se tehdy po revoluci z Ameriky vrátili…

Kristian: No jo no, to víte, on byl velký herec, a to se promítalo i do soukromí (smích). Já jsem mu z Ameriky nepsal, abychom ho tady neohrozili. A tak jsme mu ani nedali po revoluci vědět, že přijedeme. Prostě jsme rovnou přijeli. Po třinácti letech jsem šel kolem jeho zahrady, on mě zmerčil a řekl tím svým osobitým způsobem – no prosím tě, že jdeš! Já musel udělat revoluci, aby ses mohl vrátit.

Z jakého důvodu vy jste tehdy vlastně za komunistů odešli?

Kristian: Komunisté mi tehdy zakázali na pět let vystavovat. Já jsem udělal výstavu, a to bylo jako revoluce. Přišla tam spousta lidí a oni to za čtyři dny zavřeli.

Co jim ale vadilo na tom, že děláte výstavy?

Kristian: Já jsem nedělal Husáka na kříži, vůbec ne takové věci. Ale volně jsem si maloval, a to je škádlilo. No a prodával jsem… 

Právě tento rok si připomínáme třicet let od revoluce. Co se podle vás během těch let povedlo, a co naopak ne? Klidně také srovnejme, jak některé věci fungují tady a jak v Americe…

Jana: Já vám to řeknu na příkladu. My tady už několik let bojujeme s naším sousedem. Už před časem nám od něho na zahradu začala padat suť, zatékalo… a další věci s ním musíme řešit… to by se v Americe v žádném případě nemohlo stát. Tam platíte tak vysoké daně, že když budete mít souseda, který bude mít binec na zahradě, tak ho město donutí, aby s tím něco udělal. Protože ten soused vám vlastně snižuje hodnotu vašeho domu. A to tady prostě je stále problém. V Americe, když neposekám trávu, tak přijde město, poseká to a pošle mi účet. Tam ani nejsou ploty, takže nemohou mít lidé kolem baráku binec, jako se to někdy stává tady, s takovým tím – tohle se možná ještě někdy bude hodit.

Jinak se samozřejmě v České republice zlepšila celá řada věcí, to je jasné.

Kristian: Ano, mně se například líbí, jak se po revoluci opravily domy. Města i vesnice jsou mnohem hezčí. To si myslím, že se opravdu povedlo. Na druhou stranu ale třeba, když jedu po dálnici do Brna, to je vám tedy zážitek. To jedete, silnice se opravuje, a po dvaceti kilometrech vidíte jednoho člověka opřeného o lopatu. Jedete a cítíte se jako na tankodromu. Mám pocit, že to snad nedají nikdy dohromady. To je smutné. A některé politické věci mi přijdou divné…

Co konkrétně? A mimochodem, jak vnímáte Andreje Babiše?

Kristian: No jo no, tak on je nevinný, to všichni už několik dní víme. (smích) No, je to neuvěřitelné. Politika, no, já bych se k ní raději snad neměl vyjadřovat… je to prostě zvláštní doba. Společnost je rozdělená, někdo má hodně málo, někdo má víc a někdo má nejvíc… a mám pocit, že nejvíc mají politici. A víte, co mi vadí? Že v té politice je dnes strašně málo osobností.