Nejlepší současný český basketbalista Tomáš Satoranský se v tomto týdnu překvapivě a velmi nekompromisně obul do české, ale i světové hokejové hvězdy Jaromíra Jágra. Doslova řekl: „Jak jsme si ho všichni idealizovali, že byl pro nás největší dříč, tak člověk, který dělá reklamu na elektrokola... Stačí to říct takhle. Prostě pro mě skončil,“ udeřil druhý nejlepší český sportovec za rok 2019. Co na to říká Jiří Holík?

Podívejte se – já to vůbec nechápu! Jestli Jarda chce dělat nějakou reklamu, tak ji prostě dělá, je to jeho věc a nikomu do toho nic není, i kdyby to byla třeba reklama na prací prášek nebo na cokoliv jiného. Satoranský je skvělý basketbalista, ale absolutně nechápu, proč a z jakého titulu se do téhle kritiky vůbec pouštěl.

Pane Holíku, určitě si vzpomenete na událost, která před časem zcela rozdělila národ v názoru na Jaromíra Jágra – a to byla cesta do Číny, kterou absolvoval coby budoucí ambasador ZOH v Pekingu – ovšem po boku prezidenta Miloše Zemana. A od té doby se stále častěji dozvídáme, že Jágr vlastně ničemu nerozumí, že už je pomalý a starý nebo že žije jenom z minulosti a že toho vlastně ani tolik nedokázal… Nepřijde vám to nefér k člověku, který prakticky sám finančně a ještě jako hráč táhne kladenský hokejový klub a na rozdíl od jiných se nenechal zlákat Amerikou, nepřesídlil tam, vrátil se domů, je to patriot, investuje tady peníze a platí tu taky daně?

Ale pane Procházko. Vždyť jste v Česku! To všechno, co jste říkal, to je prostě klasika pro tuhle zemi. Jste v malém Česku – a člověk, který opravdu a zaslouženě vyniká ve svém oboru, ten to tady nikdy neměl a nemá lehké.

Myslíte, že třeba v Kanadě nebo v USA je v tomto ohledu ta společnost nastavená jinak?

Víte, já vám něco řeknu. Když můj brácha (vynikající československý reprezentant a později trenér Jaroslav Holík) jezdil za svým synem (Robert-Bobby Holík, od roku 1990 v NHL – později přijal americké občanství), tak si pamatuju, že tam byl známý hokejista, který měl přezdívku Boom-Boom Geoffrion (Bernie Geoffrion – legenda Montrealu, v roce 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů NHL všech dob…). Já jsem ho sám na ledě nezažil, protože on byl z té starší generace zejména 50. let. Ale vyprávěl mi brácha, že když přišel už jako starší tenhle Geoffrion, aby převzal cenu k nějakému životnímu jubileu, tak celý ten stadion okamžitě ztichl, všichni zapomněli na ten aktuální zápas, na který přišli – a pak mu 20 minut v kuse tleskali. Tohle v Americe funguje, v Česku bohužel ne.

Pane Holíku, od začátku srpna se rozehrála NHL, je to play-off v takové modifikované podobě, ale hlavně – kvůli koronaviru – bez diváků! Co na to říkáte?

No, to je jedním slovem hrůza. Já mám kamaráda, který se dívá pořád na fotbal. A ten je moc spokojený a vypráví mi, jak tam z toho prázdného hlediště pouštějí ty umělé ovace a napodobují tam tu atmosféru apod., a že to vlastně ve výsledku ani není znát. To já si to teda rozhodně nemyslím. A hlavně to musí být hrozné pro ty hráče, to každý, kdo někdy hrál před plným hledištěm, pochopí. Ten hráč prostě potřebuje ten šrumec okolo – ať už jsou ty reakce pozitivní nebo negativní.

Pojďme závěrem od hokeje k tématu, které jsme vlastně už nakousli v souvislosti se sportem – a to koronavirus. Jsme pravidelně informováni, že čísla nakažených opět leckde stoupají, takže v některých oblastech se znovu zavádějí povinné roušky a vlastně se tak trochu vracíme o těch 5 měsíců zpátky. Není vláda nebo celý ten výkonný státní aparát v tomto směru už tak trochu paranoidní?

To je těžká otázka. Upřímně řečeno, mně ta rouška samozřejmě kolikrát vadí, ale nakolik to skutečně funguje nebo nefunguje, na to si odpovědět netroufám, nedokážu to posoudit, nejsem žádný odborník a nechci ani odsuzovat ty lidi, kteří o tom rozhodují, protože ti mají na sobě tu zodpovědnost a řekl bych, že z toho musí mít asi ještě větší strach a obavy než obyčejný člověk. Ale stejně, jak to tak sleduju, tak ani ti odborníci si s tím v podstatě taky moc nevědí rady. A je otázka, jak to bude dál, protože my si podle mě trochu idealizujeme, jak jsme to zvládli a jak jsme všichni disciplinovaní. Je pravda, že to žádná tragédie nebyla, ale taky bych řekl, že zase není co slavit – a zvlášť ne někde hromadně s brčkem...