Většina zemí Evropské unie zaznamenala v září u automobilového průmyslu dvouciferný procentní pokles včetně pěti hlavních trhů. Prodej v Německu se snížil o 30,5 procenta, ve Francii o 12,5 procenta a v Itálii o více než 25 procent. Ve Španělsku se prodej propadl o 17 procent a v Británii o 20,5 procenta. Jsou automobilový průmysl a ekonomiky na něm závislé v ohrožení?

Na to jsou dva úhly pohledu, přičemž se vzájemně doplňují. Za prvé automobilový průmysl je v ohrožení jednoduše cyklicky. Výrobě a prodeji aut svědčí konjunktura a nesvědčí recese. Takže v okamžiku, kdy evropský hospodářský růst zpomaluje, logicky a nutně musí docházet i ke zpomalování tempa růstu automobilové produkce. Zachránit by to mohl export do Číny, ale stejně toto zpomalení bude znát.

Za druhé jsou tady snahy omezovat emise. Zatímco původně Evropská komise chtěla, aby měla auta v roce 2030 o 30 procent nižší emise než v roce 2021, europoslanci návrh přitvrdili a automobilky mají snížit emise hned o 40 procent. A ministři životního prostředí členských zemí EU poté v Lucemburku posvětili „kompromis“ ve výši 35 procent.

To je ale za současné úrovně technologie fyzikální nesmysl. Pokud by mělo být tohoto cíle skutečně dosaženo, musela by se technologie změnit tak razantně, že by drasticky zdražila. A byla by pak pro drtivou většinu spotřebitelů nedostupná. Přesně to byl také princip dieselgate – automobilky byly nuceny vybrat si mezi fyzikálně nemožným a mezi nehorázně drahým, a tedy neprodejným, takže si zvolily to třetí, totiž podvádět.

Mnozí politici chápou, že to je ekonomická pohroma pro země, které auta vyrábějí. Ale ten zbytek to buď nechápe, nebo jim to je jedno. Zelení jak ze zemí, kde se auta nevyrábějí, tak i ze zemí, kde se vyrábějí, stále nejsou s to pochopit, že to je pohroma nejen pro automobilový průmysl několika zemí, ale obecně i pro celou Evropu. A už se to skutečně projevuje na posledních statistikách zejména z německé výroby.

Je velký nedostatek pracovních sil v Česku nejrozumněji řešitelný tím, co požaduje Hospodářská komora, když usiluje o zvýšení kvót pro příchod pracovníků z Ukrajiny na 40 tisíc ročně, zatímco dosavadní limit je 20 tisíc?

Problém s chybějícími pracovníky není systémový, míněno dlouhodobý, je tedy nekoncepční řešit ho změnou legislativy. Problém s chybějícími silami je cyklický, je důsledkem přehřátí české ekonomiky. Jenomže ekonomika už zpomaluje, což znamená, že s odstupem pár měsíců se to propíše i na trh práce, kde najednou přestane být pociťován takový nedostatek pracovních sil a vzroste nezaměstnanost. Kdybychom nyní účelově měnili legislativu a začali sem zběsile navážet pracovníky ze zahraničí, za rok bychom nevěděli, kam s nimi. Přebývali by tu.

Ale pozor, abychom si rozuměli: konkrétně v případě ukrajinských pracovníků, ale i lidí z jiných osvědčených evropských i asijských ekonomik nemám nejmenší problém s tím, aby volně na český trh přicházeli a aby na ně nebyly vůbec žádné kvóty. To, co jsem řekla, tedy není možné chápat jako nějaký tlak za kvóty, naopak bych je úplně uvolnila. Tito lidé totiž nikterak domácí obyvatele nevytěsňují z trhu práce, spíš české pracovníky doplňují: jsou totiž ochotni vykonávat i práci, o kterou mezi Čechy není zájem. Tedy jediné, co chci říct, je: Nepanikařme a nečiňme nic unáhleného jen proto, že právě teď je málo pracovních sil, to se spraví brzy „samo“. A současně dovolme libovolnému počtu zahraničních pracovníků, kteří sem přicházejí nikoliv jako migranti, ale jako sezónní pracovníci, aby přicházeli dál – českým firmám to pomůže.

Podle průzkumu Eurobarometru, který zjišťuje názory veřejnosti na Evropskou unii napříč celou evropskou osmadvacítkou, považuje více než 62 procent Evropanů členství své země v EU za přínosné. Je to vůbec nejlepší výsledek za posledních 25 let. Češi patří k těm nejvíce euroskeptickým, ale i mezi nimi od loňského roku přibylo deset procent těch, kteří věří, že naše členství je pozitivní a má přínosy. Dá se souhlasit s interpretací, že jako odstrašující příklad zafungoval odchod Velké Británie z EU?

Osobně s takovou interpretací nesouhlasím. Připadá mi příliš účelová. Za prvé kdyby skutečně Brexit tolik děsil, odpovědi by spíš zněly v tom smyslu, že členství třeba ani nemusí být pozitivní, ale odchod z EU je ještě horší variantou… Tedy neovlivnilo by to vnímání PŘÍNOSŮ EU, spíš by to ovlivnilo obavy z OPUŠTĚNÍ Evropské unie. Za druhé si troufám tvrdit, že pro většinu Čechů je Brexit poněkud neuchopitelný, většina spíš neví, co si o něm myslet, natož aby tak detailně sledovala jeho technikálie… Tudíž mám intenzivní dojem, že tady se přání otců průzkumu stalo jejich myšlenkou, když se pokoušeli závěry interpretovat.

Osobně bych sáhla k vysvětlení primitivnějšímu podle hesla za vším hledej peníze: Aktuálně se ekonomice velmi daří. Lidé mají víc práce než dřív, jejich platy rostou. Tudíž se necítí ekonomicky ve stresu. Tudíž jsou víc než dřív spojeni se svou ekonomickou situací – tak proč by na současný stav, jehož součástí je i členství v EU, nadávali?

To se změní, až jednoho dne přijde recese. Lidé ztratí práci, mnozí nebudou schopni splácet dluhy, stres vzroste. A lidé pak začnou hledat viníka. Tu ho najdou ve vládě, tu zase v EU – jedno, zda za to skutečně bude moci. Takže podpora Evropské unie zase poklesne, ačkoliv nutno dodat, že konkrétně v tomhle bude EU spíš nevinně…