Není tajemstvím, že chudšími lidmi vláda pohrdá. Prostě je mají za póvl. Někteří členové ODS kritizovali, že poslední dobou poslouchají jen řeči o „sockách, co neumějí šetřit“, nebo o „zbytečném sraní s lidmi, co se o sebe neumějí postarat sami“. Svěřili se i pro ParlamentníListy.cz. Bylo to tak vždycky? Nutno připustit, že předcházející české vlády tento postoj minimálně dokázaly alespoň lépe zakrýt. Pane profesore, co vy na to?

Pravicoví politici skutečně často pohrdají lidmi, o kterých říkají, že se neumějí postarat sami o sebe. Tady je třeba rozlišovat dvě věci. Studie potvrzují, že při jakékoliv míře blahobytu se vždy najde ve společnosti několik málo procent lidí, kteří nemají zájem o práci, mají potíže s udržením trvalejších partnerských vztahů a dostávají se opakovaně do konfliktu se zákonem. To potvrzují studie ze všech typů společností, badatelé se přou jen o to, nakolik je to způsobeno geneticky, nakolik špatným rodinným prostředím a vadnou výchovou či jinými vlivy.

Naši politici však mluví o něčem jiném. Jsou zpravidla líní přemýšlet, a proto opakují to, co liberálové jistých odstínů melou pořád dokola už déle než dvě stě let. A sice že každý občan se má o sebe postarat sám. Toto moudro pochází z doby, kdy za občana byl považován pouze zámožný muž. Ženy a děti byly jeho majetkem a chudí lidé neměli volební ani občanská práva. Máme u nás tedy pravicové politiky, kteří si dodnes nevšimli, že se poměry změnily a že plnoprávnými občany jsou i ženy, nemajetní starší lidé, lidé nemocní, bez prostředků a všelijak hendikepovaní. Všimnou si jich vždy až těsně před volbami, kdy jim slibují hory doly, protože se od svých poradců dozvědí, že těch hůře situovaných není ve společnosti jen nezanedbatelné procento, ale že se z nich skládá velká část mlčící většiny.

Upozorňoval jste v jednom ze svých komentářů pro Argument, že „francouzská šlechta alespoň poddaným ze svých zámků nevyčítala, že si žijí příliš nad poměry“. V jaké době by mohlo lidem začít vadit, že jsou vnímáni jako přebyteční? Myslíte si, že stačí nějaký impulz, událost? Vadí to vlastně někomu?

Každá společnost se skládá v podstatě ze tří vrstev. Nahoře stojí ti, kdo jsou momentálně držiteli moci a vlivu. Uprostřed ti, kdo mohou být z hlediska potřeb mocných jakkoliv využitelní. A dole jsou lidé, které ti nahoře k ničemu (kromě již zmíněných voleb) nepotřebují. Tento model může fungovat jedině potud, pokud je pozice těch nahoře brána jako zasloužená v očích zbytku společnosti. Jakmile ti nahoře soustřeďují jen privilegia a pro fungování celku jsou zbyteční, dříve nebo později končí. Ti uprostřed musejí mít pocit, že systém jim přináší více výhod než nevýhod. A musejí mít důvěru v to, že do budoucna o výhody nepřijdou a jejich děti se budou mít aspoň tak dobře jako oni. Pokud tato podmínka splněna není, systém rovněž dříve nebo později končí. A ti dole potřebují mít šanci, že se nestanou trvale přebyteční. Pokud získají dojem, že pro ně ve společnosti není místa, anebo dokonce že tato místa jsou nabízena někomu jinému za lepších podmínek než jim, také to dlouhého trvání nemá. Impulz či událost, které změny nastartují, bývají pak spíše náhodné.

Před deseti lety jste publikoval pro Právo článek s názvem „Jak si žijeme nad poměry“. Tehdy jste psal, že lidé u nás si za srovnatelnou práci vydělají jen třetinu až čtvrtinu toho co jejich kolegové v Německu či Rakousku. Nedávno jste v médiích připomínal, že se nic nezměnilo. Opravdu?