Jak pohlížíte na atmosféru, kterou zejména protesty 17. listopadu, jmenovitě například vyhazování věnců do koše, vyvolaly? A jaký je váš názor na ty, kteří se takto chovají?

Předně si musíme říci, že původní význam tohoto svátku je silně upozaďován. Dokonce už nemá ani svůj původní název, který zněl Mezinárodní den studentstva a byl ustaven ve Velké Británii za druhé světové války. Dnešní generace ani neví, co to byl rok 1939, a to považuji za hodně smutné. V médiích, ale i ve školách se pořád skloňuje rok 1989 a jeho události. Dokonce pod tlakem těchto událostí došlo k přejmenování onoho dne na Den boje za svobodu a demokracii.

Atmosféra byla hodně nedůstojná k svátku, který se v tento den má připomínat. Byl zneužit k dalšímu jitření negativních emocí ve společnosti. Ať už ve vztahu k prezidentovi Zemanovi nebo předsedovi vlády Andreji Babišovi, ale i dalším. Pokud jde o vyhazování květin státních představitelů do koše, tak to považuji za největší úpadek morálky v naší společnosti. Musím se ptát, kam ještě můžeme klesnout a zda to jde. Jak je vidět, tak to opravdu jde a je mi z toho smutno. Vytrácí se klasická slušnost člověka k člověku. Všude vtrhl kapitál a ideologie ve stylu „urvi, co můžeš“, a pokud možno, tak u toho i dotyčného začni ponižovat.

Když se navíc podíváme, kdo všechno tyto protesty podporuje, tak zjistíme, že se jedná o zástupce Demokratického bloku, ale rovněž zde máme zakomponovány soukromé donátory, kteří si tím připravují předpolí, aby získali vliv ve společnosti a politice. V zákrytu navíc pokukuje americká ambasáda v Praze, která se ani netají tím, že podporuje různé festivaly svobody atd. Jinak můj názor na ty, kteří vyhazují květiny od památníků na protest, je jednoduchý. Jedná se o zvrhlosti, které do slušné společnosti nepatří.

Připravené propriety demonstrantů 17.11.2018

Srovnával jste dnešní demonstrace u nás i ve Francii s těmi před 29 lety. K čemu jste dospěl?

Dospěl jsem k zajímavé věci, a to, že stačí, když si média do vínku vezmou nějakou nepodloženou zprávu, fámu a tu šíří do společnosti. Poté může nastat převrat. Jako příklad jsem uváděl mrtvého a poté zase živého studenta Šmída z listopadu 1989. Když tohle média v oné době pustila, tak se společnost postavila na odpor proti tehdejšímu režimu. Fáma tedy vyvolala převrat.

Ve Francii však došlo k něčemu jinému. Tisíce lidí protestují proti zdražování pohonných hmot, média o tom určitým způsobem informují. Dochází k násilným střetům a vše je dle médií v naprostém pořádku. Dne 24. 11. dokonce napsal britský deník The Guardian, že si střety ve Francii vyžádaly už dva mrtvé a přes 600 zraněných, a nic se neděje. Dnes jsou čísla možná ještě větší. Že by to nějak pokládalo tamní vládu a prezidenta Macrona, se nezdá. Kapitalismus se pořád drží u vesla, a to i přes lidské oběti. Zatím ale ve Francii dochází k převratu naruby, stejně tak u nás. Ve Francii si svoji pozici upevňují kapitáni kapitalismu.

U nás se naopak „pražská kavárna“ a jí ovládané masy lidí v Praze snaží svrhnout demokraticky zvolenou vládu i prezidenta, ale naštěstí jí to nevychází. Navíc ve Francii protestují opravdu dělníci, nespokojení lidé, na které doléhá kapitalismus. U nás tihle lidé neprotestují. Je zde několik tisíc lidí, kterým vadí ten či onen člověk, ale nevadí jim, že zde máme profese, které řadíme mezi levnou práci. Že máme nespravedlivě odměňované pozice atd. To jsou paradoxy našich představ o demokracii.