K tomu má říci své významný český geolog a spisovatel Václav Cílek, který se podílel na nejnovější publikaci o dolování na Příbramsku.

Od Keltů po Sověty

„Příbram je zvláštní město. Hornictví je tu staré možná tři tisíce let, protože tady jsou rýžoviště na zlato z doby keltské, ne-li starší. A není vyloučeno, že stříbro tu bylo nalezeno při rýžování zlata,“ uvedl Cílek pro ParlamentniListy.cz.

„Po roce 1930 stříbrné příbramské ložisko bylo vyčerpáno a vypadalo to, že tu těžba skončí. Poté, co Rusové obsadili Jáchymov, a ukázalo se, že tamní ložisko je poměrně malé, tak hledali dál a záhy našli uranovou rudu na Příbramsku. Tam se tedy začalo odehrávat další velké dějství. Bylo tady vydobyto tak zhruba tři čtvrtiny zásob uranové rudy. Ložisko bylo otevřeno do hloubky zhruba 1600 metrů a na úrovni 1000 metrů pod povrchem byly šachty propojeny chodbami v délce dvaceti kilometrů. Takže šlo opravdu o obrovské ložisko,“ vysvětluje Václav Cílek.

Pražáci, děkujte!

„Tahle knížka se týká spíše vzpomínek lidí. Ale začali jsme pozdě, nebyly na to peníze, energie, mezitím hodně pamětníků zemřelo. Když dnes řeknete radioaktivita, uran a Sovětský svaz, tak málokdo zatleská. A horníci to někdy špatně snášeli. Přitom ty Příbramské uranové doly, z profesionálního hlediska to byla organizace evropské úrovně, a také pak ty nástupnické organizace po roce 1990 vyhrávaly nejrůznější mezinárodní soutěže,“ pochválil horníky Václav Cílek.

„Z hlediska Prahy je nesmírně důležité to, že Uranové doly vyrazily vodní přivaděč Želivka,“ upozorňuje na nesporný fakt významný český geolog.  „Padesát kilometrů podzemím. Díky Želivce má Praha a část Středočeského kraje dost kvalitní vody. To je dnes investice, do které opravdu nevím, kdo by se nyní pustil.“

Kniha Václava Cílka a kolektivu – Uranová Příbram

Václav Cílek mimo jiné vydal další velké výpravné publikace, třeba Krajem Joachima Barranda a mnohé další. Je renesance takových velkých knih, když se ještě před lety říkalo, že knihy končí a budou jen nosiče,  CD, DVD, e-knihy…?

„Kniha je prostě kniha. Jeden můj kolega kdysi říkal, že kniha je dotykový objekt. Když je pěkná, chcete ji mít jako artefakt. Chcete, aby voněla, aby byla příjemná do ruky. Je několik typů  knížek, které se budou tisknout vždy – dětské knihy, duchovní knihy. Přece Bibli na tabletu, to cítíte, že to není ono. A pak regionální literatura. Ta má vlastnost, že je prakticky věčná. Když máte třeba starou knihu o Vltavě nebo o Labi, tak je dnes cennější, než byla tehdy. A vždy byly jejich ceny hodně vysoké. Když dělám takovéto regionální publikace, tak jsem si vědom, že to dělám pro budoucnost. A věřím tomu, že to v historii posledních pěti set let tak bylo, že když je kniha pěkná – jako věc, obsahem i obrázky – tak čtenáře si najde i za sto, dvě stě let,“ vysvětluje Václav Cílek.

Čas na dobrou knihu je stále

Po revoluci se šmahem přebíraly zahraniční publikace, které mnohdy nebyly dobře přeložené, ale byly možná levnější…

„To je stejné jako s potravinami. My stejně budeme zavaleni globalizovanými potravinami průměrné úrovně, ale znojemská okurka nebo pálavské víno budou pořád mít nějakou speciální hodnotu,“ konstatuje Cílek.  

I když bude ekonomicky hůře, vydávat se knihy budou a knihovny se snad rušit nebudou… „Ty asi zůstanou, protože jejich síť je asi nejlepší na světě,“ ukazuje Cílek na další fakt, na který bychom  měli být náležitě pyšní. Ví o tom většina z nás?

„Knihy se prodávají o něco méně, protože když nevíte, co bude, a knížka stojí pět set korun, tak si to rozmyslíte. Ale možná, že dojde k takovému pročištění knižního trhu. Upřímně řečeno, detektivku, kterou si koupíte a jednou přečtete, je jednodušší odložit, je lepší si ji přečíst na tabletu než ji mít v knihovně, kde to zabírá místo. A zůstane vám pár pěkných knih, kterými se večer budete probírat,“ dodává známý spisovatel.

Není kámen, není písek, ale je lithium!

Jsme prokutáni jak ementál a budeme dál těžit, třeba dnes tak diskutované lithium?  

„Víte, k budoucnosti. Dochází stavební kámen. To je nyní největší problém. Budoucí boje budou svedeny o to, kde bude velkolom ve středních Čechách. Jak Zbraslav, tak Husinec v podstatě končí. Další velkou věcí jsou štěrky a písky. Dnes jsou státy, kde mafie obchoduje ne s heroinem, ale se štěrkopísky, protože se chytila stavebních firem, které je potřebují.

Co se týče rud a dalších surovin, tak situace není tak úplně jasná. Naše lithium je trochu problém. Je ho relativně hodně, ale je těžko dostupné. V Evropě to trvá v průměru šestnáct let od průzkumu do postavení fabriky. Jestli se lithium někdy začne těžit, tak je to záležitost dvaceti let. Ale během té doby pravděpodobně technologický výzkum půjde tak daleko, že najdeme jiný způsob baterek,“ vysílá signál Cílek do západních Čech ohledně výstavby gigantické „baterkárny“  koncernu VW v Líních u Plzně.  „Lacinějších, třeba na bázi draslíku. Lithium bude mít vždy budoucnost, ale v malých bateriích. Neumím si představit autobus s baterií, která bude těžká tunu, jak tedy jezdí.“

„A co se týká uranu, od roku 1945 dodnes byla vytěžena jen polovina toho, kolik máme v zemi. Zejména v oblasti české křídy, kde jsou spodní vody, je to hodně zranitelné. Tak tam jsou velké zásoby, ale jestli je budeme někdy těžit, nevím. Asi bude lepší to neriskovat a uran raději dovážet ze zemí jako jsou Kanada, Austrálie nebo Kazachstán, protože těch velkých dodavatelů uranu je na světě pět nebo šest,“ konstatuje Cílek.  

A když z těchto států dovážíme uhlí, má to logiku? Je to levnější přes celý svět? „Ono to nejde tak jednoduše říci,“ oponuje Václav Cílek. „Někdy to má logiku, protože jestliže máte na Ostravsku těžit uhlí z hloubky tisíc metrů a sloj je mocná jeden nebo jeden a půl metru, a v Austrálii máte velkodůl, který je téměř při povrchu a je tam mocnost třicet metrů, tak to ten dovoz smysl má…“