Tak tedy, minulý víkend jsme se setkali na Konzervativním kempu, který pořádala Společnost pro obranu svobody projevu. Já jsem za highlight akci vyhlásil vystoupení Pavla Tykače; nicméně, co zajímavého jste se dozvěděl vy?

Širokou škálu odlišných, občas protichůdných názorů. Například podle Iva Budila bychom měli vystoupit z NATO, Roman Joch se zase domnívá, že by mělo zničit Moskvu. Možná by je mohla spojovat otázka: A co dál?

Vznikl nám tu nicméně nový žurnalistický žánr. Referování o akci, na které novinář nejenže nebyl, ale zároveň nečetl ani písmeno z toho, co tam kdo říkal. Tak se zachovali třeba Jan Jandourek nebo Milion chvilek pro demokracii, kteří na základě seznamu účastníků Konzervativního kempu „poblili“ jako slet temných sil. Diskuse je samozřejmě nutná, ale jak někdo může vést diskusi o dvoudenní konferenci bez toho, aby řešil, co tam vlastně kdo říkal?

Vypovídá to o naprostém úpadku progresivistické novinařiny, což není žádná novinka. Nejde v ní o to, co kdo říká, ale o potvrzení našeho správného pohledu na svět, o kterém rozhoduje předem daná ideologie.

Komentátor Josef Bouška také neřešil, co tam kdo říkal, ale ví, že „Česku hrozí, že ho přejede přílivová vlna v podobě parodie na konzervatismus“. To byl titulek jeho článku. Že prý lidé jako Daniel Vávra, Pavel Tykač či Petr Macinka mají blíže k Oswaldu Mosleymu či Ku-klux-klanu než k Reaganovi. Kde se bere tato dojemná péče liberálů o to, jak bude vypadat „moderní konzervatismus“? Co je jim vlastně do toho?

Odpověď je jednoduchá: vědí vše nejlépe, a pokud názory někoho neodpovídají jejich představě, je potřeba jej zhanobit, například přirovnáním k Oswaldu Mosleymu či ke Ku-klux-klanu. A že to nemá vůbec nic společného s realitou, je naprosto irelevantní.

„O klíčové hodnotě konzervatismu v podobě individuálních svobod lépe nemluvit – tento typ lidí jich mívá plná ústa, dokud se ovšem nemají týkat homosexuálů, imigrantů, muslimů, sexuální výchovy nebo práva žen rozhodovat o vlastním těle,“ pravil soudruh Bouška. Mně už to připadá, jako kdyby nám vzkazoval: Odevzdejte svou zemi, odevzdejte své bezpečí, odevzdejte své daně, odevzdejte svou legislativu námi vybraným skupinám a držte hubu!

Je potřeba se nebát, nenechat se ukřičet a říkat nahlas své názory, tedy nedržet hubu. Je na nás, abychom ukázali a prosadili svobodu projevu.

Je nicméně sympatické, že se liberálové začínají bát o to, že v Evropě převládne odpor k liberální politice. Asi to bude skrze národní volby v jednotlivých členských zemích EU. Zatím „padlo“ Nizozemsko, všechny dlouhodobě štve Orbán, mračí se i na Meloniovou. Kdo bude dále?

Doufám, že se přidají ostatní členské země EU a mezi prvními bude Česko.

Kamala Harrisová ztrácí černé muže coby voliče. I liberální média píší, že se v průzkumech sune dolů. Jak se vy díváte na vývoj v americké volební kampani posledního týdne? Máme necelé tři týdny do voleb.

V tuto chvíli se zdá, že by mohl Donald Trump zvítězit, ale demokraté udělají vše pro to, aby se to nestalo. A napadá mě znovu otázka: Co bude po amerických prezidentských volbách?

Před dvěma lety jak v USA, tak zejména v Evropě, přinejmenším ve východní Evropě, fungovala „kouzelná hůlka“ jménem Ukrajina. Kdo nesouhlasil s totální podporou Ukrajiny, byl politicky mrtvý, ať v dalších oblastech prosazoval cokoliv. Do jaké míry se to mění?

Trochu se to mění, ale k tomu, aby zvítězil realismus, kdy obě strany udělají kompromisy, aby se dohodly, což by vedlo v horším případě k uklidnění situace a v lepším k míru, je ještě hodně daleko.