Už téměř rok celý svět bojuje s pandemií. Ta právě život umělců obrátila doslova naruby. Jak tuto dobu zvládáte?

Jsem na chalupě, v lese a koupila jsem si štěně, takže docela dobře. Když se dostanu do nějakých smutných nálad, tak mě štěně z toho dostane. Když na mě padnou chmury, vypadnu do lesa, projdu se a vyčistím si hlavu.

Někteří vaši kolegové se vrhli na on-line koncerty. Také něco takového plánujete? Má to smysl?

Já nevím, jestli to pro někoho má smysl, a pokud ano, tak ať to samozřejmě dělají. Ale já potřebuji přímý kontakt s publikem. Vidět lidi, jak se tváří, jestli se usmívají, prožívají to se mnou. Protože každá písnička je v podstatě příběh. Lidi se mě ptají, jestli mě ještě baví zpívat kromě nových i ty staré hitovky. A mě to baví strašně. Protože tím jak, nebudu říkat, že stárnu (smích), prostě postupem času, se s člověkem vyvíjejí i ty jeho písničky. A já je prožívám se svým publikem. Potřebuji ten kontakt, to předávání energií mezi jevištěm a hledištěm.

Z kulturní scény zaznívalo už od jara, že stát kulturu a umělce v době pandemie prý dostatečně nepodporuje. Jak toto vnímáte? Umělci jsou už téměř rok, až na malou přestávku v létě, vlastně bez práce…

Tak upřímně, kompenzace jsme dostali, co si budeme povídat. Z mého pohledu – jsem OSVČ, můžu kdykoliv onemocnět, přijít o hlas. Naše práce je podnikání jako každé jiné. I nám se tedy může stát, že se na nějakou dobu přestane dařit. A každý by měl trošku myslet na zadní kolečka. Samozřejmě že jsem přišla o řadu koncertů jako každý z mých kolegů, ale na zadní kolečka jsem myslela, takže to pro mě není až tak kritické. Zatím jsem nemusela shánět místo třeba v supermarketu.

Atmosféra ve společnosti se výrazně zhoršuje. Zatímco na začátku epidemie značná část národa šila roušky, vzájemně se podporovala, teď se lidé na sociálních sítích napadají, národ se rozdělil na takzvané antirouškaře a covidkáře. Kam až tohle může zajít, co říkáte na ty útoky na sítích?

Mě jenom překvapuje, jak lidská zloba od jara vygradovala. Na sociálních sítích je spousta odporných komentářů. Jo, to jsem také chtěla říct, když dávám rozhovor, tak chci ty různé hatery upozornit, že komentáře pod tím pak číst nebudu. Tak aby zbytečně nevydávali energii (smích).

Abych se vrátila k vaší otázce. Na jaře jsme nevěděli, co se děje, jak to s námi bude. Takže jsme byli ostražití a dodržovali jsme pravidla, která nám nastavili. Ale potom najednou se to rozvolnilo, což bylo blbě. To jsem věděla i já, která nemá žádné vysokoškolské lékařské vzdělání a vůbec nemám tendenci řadit se mezi ty různé virology, epidemiology, vakcinology, imunology a já nevím co ještě, kteří se tady vyrojili se zaručenými zprávami. Prostě tohle bylo jasné asi každému.

Bohužel někteří lidé se projevili jako sobci – já prostě chci mít jako že „svobodu“. Dobře, ale tou svojí svobodou přece nemůžu ohrožovat ty ostatní. Já si vydupu, že si ten zadek budu máčet za každou cenu v moři, ale pak třeba přitáhnu něco, co ohrozí lidi, kteří vůbec nikam nejeli a dodržovali pravidla. Tak co to je? To mi přijde jako vrchol sobectví. A hlavně když mluvíme o těch „antirouškařích“, vždyť to je minimum, co člověk může udělat, dát si ten „hadr“ přes pusu a dodržovat nějaká pravidla. Alespoň chvíli. Vždyť nevíme, co ta breberka udělá, jak zmutuje. Vždyť se podívejte, jak ta čísla rostou, a oni pořád budou řvát, že si nenechají sahat na svá práva?

A co říci na různé demonstrace proti vládním opatřením, které řadu lékařů doslova, jak se lidově říká, „zvedají ze židle“?

Demonstrace? To je prostě sorta lidí, kteří budou protestovat snad proti všemu. Za jakékoliv situace budou řvát o lidských svobodách. Ale že ohrožují třeba moji svobodu a moje zdraví, to je jim úplně jedno. Oni si jdou vesele bez roušky protestovat, mají pocit, že zachraňují bůchvíco, a mezitím se tam hezky „promoří“. Nechápu to. Tak snad to nějaký čas vydržíme, abychom potom mohli žít normálně. A myslím si, že pak si zase budeme vážit i „prkotin“, které jsme dříve považovali za samozřejmé. Jako například že zavolám kamarádce a půjdeme si sednout do kavárny na kafe. Ovšem takhle, když se budou pořád shlukovat, pochodovat, demonstrovat, bez roušky, objímat se a vzájemně se ubezpečovat, jací jsou hrdinové že – my „jim“ to ukážeme (mimochodem, už tady máme zase „oni“), tak to nikdy neskončí. A to mě děsí.