Jaké byly okolnosti vzniku vaší knihy Zelená mafie?                                 

Natáčel jsem dokumentární film v rámci cyklu ČT „Nedej se“ o lidech, kteří nařezávají v lesích stromy. Točil jsem s hajným, který se třásl a neodpověděl mi na jedinou otázku. Jeho žena mě prosila, abych ho nechal být. Policista, který případ vyšetřoval, mi pak – mimo záznam – vypověděl, co se hajnému stalo. Přistihl v lese tři muže, kteří nařezávali stromy. Jako poctivý člověk a státní zaměstnanec jim řekl, aby toho nechali a ukázali mu občanky. Dostal několik ran pěstí, srazili ho k zemi, kopali do něj, jejich šéf zapnul motorovou pilu a přiložil mu ji ke krku s tím, že jestli je ještě jednou bude otravovat, zabijí jeho, jeho ženu i jeho děti. Hajný odešel na policii podat trestní oznámení. Vyšetřovatel ho varoval a řekl mu, jak to dopadne. Oni jsou tři, on je jeden. To jsou tři svědectví proti jednomu. On měl, jako hajný, pušku. Dopadne to tak, že se prokáže, že je napadl se zbraní v ruce a půjde sedět. Co bude s jeho ženou a dětmi, to se neodvažuje předpokládat. Hajný trestní oznámení nepodal a od té doby se bál chodit do lesa. Můj příběh ale pokračuje, sleduje politiky, kteří vytvářejí zákony a jejich novely na míru zločincům, například o přestupcích při kácení stromů, které nelze slučovat za určitých okolností a udělat z nich trestný čin, úplatné soudce, státní zástupce, policisty... Je ten příběh, tak jak je psaný dál, fikce? To nechám na čtenářích.

Kniha tedy líčí skutečný příběh šumavského lesníka a jeho boj s organizovanou skupinou, která nelegálně těží dřevo v jeho revíru. Neměly by se ho spíše chopit orgány činné v trestním řízení, než aby se ho chopil spisovatel?           

To by bylo hezké, kdyby se ho chopily. Jenže... Policisté se dělí na dvě části. Alespoň, jak jsem je poznal já. Na ty slušné, kteří mají dost často strach o svůj život, když už se tedy dostanou k vyšetřování čehosi závažného, a na ty druhé. Policista, který mi tenhle případ vykládal – nebo jeho podstatnou reálnou část – patřil k těm slušným a měl strach. Ptal jsem se ho, proč nezatkne vůdce tzv. nařezávačů stromů? Nařezávači jsou ti, kteří naříznou strom, poškodí ho a donutí tak patřičné úřady vydat rozhodnutí – povolení kácení – stromy by mohly jinak spadnout, někoho zranit nebo být napadeny škůdci. Dozvěděl jsem se, že ten člověk má snížený práh vnímání bolesti, že má obrovskou sílu a že by ho jistě posléze napadl a on věděl, že by na něj fyzicky neměl. Ostatně, jednou toho muže prý zatkla jihočeská zásahovka, několik jich zranil, odvezla ho do Budějovic, kde byl vyslechnut a následně propuštěn. Kancelář, kde byl uložen jeho spis, té noci prý vyhořela. Ptal jsem se ho, proč nezatkne šéfy lesní mafie? Jenom se smutně smál. Ti lidé mají vynikající právníky. Kromě toho spolupracují s řadou velmi vlivných lidí ve státní správě. Mají své výplatní listiny. A on nechce přijít o zaměstnání.

Když ne od hlavního hrdiny, tak od koho jste čerpal informace pro psaní a s jakou odezvou jste se setkával při jejich získávání?               

Od vyšetřujícího policisty, od lidí z odborů životního prostředí místních městských úřadů, od jednoho z malých mafiánů, který souhlasil s rozhovorem. Od hlavního hrdiny jsem se nedozvěděl nic. Tedy, pokud pominu jeho strach a strach jeho ženy, který na nich byl jasně patrný. Odezva? Kromě mafiána nikdo nechtěl mluvit otevřeně do kamery.

Vy jste natáčel s mafiánem?

To bylo takové humorné... Policie nás varovala. Také jsme jeli natáčet až pozdě večer. Dřív ten člověk neměl čas. Spřátelený policista ležel se zbraní v ruce na podlaze našeho auta, byli jsme ve spojení telefonem. Mafián a jeho žena nás pohostili, pán nám vysvětlil, že je normální podnikatel a lidé mu závidí.

V čem se liší vaše literární zpracování od skutečnosti, kterou vám jednotliví aktéři převyprávěli?                                          

Právě v tom, že moji hrdinové, ač se také bojí, nemohou nechat vyhrát darebáky. Bohužel, za to pak ale nesou tragické následky. Myslím, že člověk by neměl nechat pořád vyhrávat lumpy tak, jak se to v naší zemi stále děje.

V upoutávce je uvedeno, že kniha zavádí čtenáře do prostředí vazeb mezi organizovaným zločinem, policisty, právníky a státními zástupci. Čelil jste nějakým nepříjemnostem či výhrůžkám z tohoto prostředí, nebo tou největší byly komplikace při organizaci křtu knihy?                                               

Výhrůžkám jsem čelil, stejně jako můj právník, spíše v souvislosti s mou dávnou knihou – Džordžíno, politický buldozer. Nebo s jinou – Hradu smrt nevadí. Ale na to už se – raději – nepamatuji. Pokud jde o Zelenou mafii, dělo se okolo ní cosi zatím pouze v souvislosti se křty. Luxor nabídl Olympii dva termíny na dva křty. Dvou knih. Ten můj – bez zdůvodnění – zrušil. Posléze jsem se bokem doslechl, že jim jde o paritu a že přece nemůže mít jedno nakladatelství dva křty krátce za sebou. Proč ale Olympii ty dva termíny nabídli? Posléze měl být křest u Dobrovského. I tam byl zrušen bez vysvětlení. Připomíná mi to trochu situaci s mou knihou Zběsilá bezmoc. Nakladatelství Fragment tehdy odmítlo – zničehonic – dělat křest, kmotrem měl být Ivan Langer. Od doktora Langera odmítli i předmluvu ke knize. Když jsem chtěl knihu v knihkupectvích sehnat, zjistil jsem, že ji nemají na regálech, ale pouze na vyžádání. Zběsilá bezmoc, Nenávist a Zelená mafie, to je jakási volná – myšlenková trilogie. Spojuje ji zoufalý stav naší společnosti a pravdivé vyprávění o absolutní bezmoci slušných lidí s tím cokoliv udělat.

Když jste pracoval na takovém tématu, tak si asi moc iluzí o policii a justici u nás dělat nemůžete. Myslíte si, že je reálná naděje stav zlepšit, nebo je situace stejná, ať je u moci kterákoli politická garnitura?

Obávám se, že ta naděje není. Alespoň ne v dohledné době. To by se muselo změnit cosi velice zásadního ve vnímání a přístupu našich občanů k zemi a k politice. Nesmělo by to být tak, že do politiky jdou pouze dva typy lidí: ti, kteří se neuplatnili ve svých profesích a ti, kteří se v politice rozhodli obohatit se.

Čtvrtstoletí se o vládu nad zemí přetahovali občanští a sociální demokraté. Ti první už se zařadili spíše mezi menší strany, na ty druhé to nejspíš čeká po podzimních volbách. Jsou tyto dvě strany viníkem toho, v jakém stavu jsou nejen zmiňovaná policie a justice, ale celá společnost?                                                                            

Neřekl bych. To nelze přičítat stranám. Ono to už začalo po listopadu 89. Budu personifikovat a řeknu, že Václav Havel – ale myslím tím, celou tu tzv. skupinu „něžných“ vítězů – vzal do vrcholné politiky exkomunisty. Logicky, většina chartistů byli komunisté. A ti tam zůstali dodnes. Celé vedení tohoto státu je jimi prolezlé. Tvrdím, že komunisté byli, jsou a zůstanou zločinci. Pan Stránský kdesi napsal – parafrázuji – že komunismus je neléčitelná nemoc. Hluboce s ním souhlasím. Ne ODS, ne ČSSD, ale komunisté napříč všemi našimi stranami jsou tragédií této země. Komunisté a ti, kteří byli jako komunisté, tedy zločinci, vychováni.

Vidíte v Česku nějakou politickou sílu, o níž by se před volbami dalo uvažovat, že nepojede ve vyjetých kolejích, ale že jí půjde na rozdíl od předchozích garnitur o zájmy co nejširšího počtu lidí, a ne jen o úzké stranické zájmy a zájmy na politiky navázaných podnikatelských a jiných struktur?                

Nezlobte se, ale nevidím. Tedy aspoň ne mezi těmi, kteří mají reálně šanci dostat se do Parlamentu. Jsou některé malé strany, které působí sympaticky, ale co já vím, zda se s nimi nestane to samé, co se stalo s Věcmi veřejnými, ODA, Unií svobody? Pokud by se tedy staly parlamentními. Takže je raději ani nebudu jmenovat.