Hlasité protesty provázaly pietní akt k uctění obětí srpna 1968 před budovou Českého rozhlasu. Na premiéra lidé pískali a křičeli hesla proti němu. Považujete podobné projevy za legitimní protest s ohledem na spornou minulost Andreje Babiše a vládní podporu komunistů, nebo šlo o krajně nevhodné narušení pietního aktu?

Obecně platí, že vypískání je nástroj, kterým může být vyjadřován odpor. Nemělo by to však být na objednávku a ti, kteří někoho vypískávají, by měli velmi dobře vědět proč. Nástroj vypískání používají oprávněně ti slabší, ti, kteří se brání zpanštělé moci. Ti, proti kterým je používán klacek dvojího metru. V daném případě si nelze nepovšimnout následujícího: 1. Akce vyvěšování trenýrek jako masová neprošla, neměla širokou oporu. 2. Těch, kteří pískali, nebyla masa, bylo jich tak akorát tolik, kolik jich jde dát dohromady za pomoci mainstreamových médií a některých neziskovek. 3. Většina ani nevěděla, proč pískají, čekali na pokyn; bylo to zřejmé, zejména v případě vystoupení Štěcha.

Akce odporu, který by vycházel z pochopení toho, o co jde, to rozhodně nebyla. Nejhorší na tom je, že se organizátoři těchto akcí do nich pokoušejí zapojit mladé lidí, kteří jsou frustrováni tím, že se jim mnoho věcí nelíbí, ale nevědí, co s tím. Tak se jim nabídne možnost účinkovat v komparzu. Troufnu si říci, že 99 % těch mladých, kteří byli pro akci získáni, nejenže nečetlo Zemanův článek v Technickém magazínu ze srpna 1989, ale nemá ani tušení, že takový článek tehdy byl, a vůbec neví, jakou tehdy sehrál úlohu.

Bývalý předseda TOP 09 Miroslav Kalousek přišel s příkladem, že na Velehradě v roce 1985 na cyrilometodějské pouti také poutníci pískali na tehdejšího ministra kultury Klusáka a žádný katolík to nebral jako neúctu k věrozvěstům nebo Mši svaté. „Každý v tom viděl protest proti nestoudnosti.“ Miroslava Němcová v Událostech, komentářích hovořila o tom, že se „jednadvacetiletý Jan Palach upaluje a krátce poté vstupuje mladý Andrej Babiš do komunistické strany a dostává zápis pod krycím názvem Bureš“. Jak se vám poslouchají tyto příměry nebo upozornění na minulost?

Kalousek umí argumentovat nejlépe. To je mu nutné přiznat. Na jeho slovech něco je. Ale odpor proti tehdejšímu režimu měl mnohem a mnohem širší základnu. Tady většina těch, kteří byli různými cestami zapojeni do komparzu vypískávačů, opravdu nevěděli, o co jde. Kdyby tam vystupoval třeba Kalousek, nebo dokonce i Bakala, tak mu budou na pokyn organizátorů tleskat. K Němcové se vyjadřovat nebudu, protože čím bude více vystupovat se svými zkratkami či spíše zkraty, tím více povzbudí k odporu normální lidi, kteří mají dobrou paměť.

Významnou roli měli při vzpomínkových programech umělci. Většina z nich se obává, že zapomínáme na historii, že může hrozit ztráta naší identity, upozorňovali na to, že by se mohl 21. srpen 1968 vrátit, že se do podobné situace v podstatě „řítíme“. Hrozí, že se bude historie opakovat? 

Především si myslím, že to nebyly „vzpomínkové programy“. S připomenutím historie to vůbec nesouviselo. Byla to kombinace krajního diletantismu a cynického falšování historie. Mainstreamová média s vlajkovou lodí zvanou ČT poklesla na dosud nejnižší žumpální úroveň, tam, kde je na dně hodně husto, asi víte čeho. Chápu. Manipulace selhává a blíží se říjnové volby, také jádro současné globální moci je v krizi, Trump upevňuje svoji pozici a začíná se emancipovat, tak aby mohl dělat koncepční politiku. Naši slouhové slouhů současné globální moci a jejich poskoci si to pořád nechtějí připustit, spoléhají na pomoc zvenčí ve stylu „pražských pragováků“.

Nechali se vtáhnout do totální ideologické války, kterou zdegenerované jádro současné globální moci vede proti všem i proti zdravému rozumu. K tomu, jak chápu pojem „současná globální moc“ či „jádro současné globální moci“, jsem se už vyjádřil. Ten, kdo prožil 68. a uchoval si ho v paměti, ten přece ví, že to bylo obrovské sjednocení národa, vyjádřené mimo jiné v těžké situaci heslem „Jsme s vámi, buďte s námi!“. Rovněž tak heslo „Neztratit glanc!“ bylo zaměřeno na to, abychom se nenechali rozložit v našem odporu, abychom si uchovali svou identitu, chladný rozum, nadšení.

Standa Novotný připomněl v ParlamentníchListech.cz v souvislosti se 68. rokem Kryla. Oprávněně. Moje pocity tehdy vyjadřovala Černochova „Píseň o mé zemi“, jejímž prostřednictvím každý mohl připomenout tehdejší atmosféru. Aktuální je i nyní.

Dnes se někteří rádoby umělci spolu s vyčichlými umělci snaží národ rozeštvat, aby se zavděčili mediálnímu mainstreamu, protože tam někde za ním cítí sílu podzemí, tedy skutečné moci. Kolega Jiří Hejlek, konzervativní katolický filozof, by se nebál tuto moc nazvat „plutokracií“. A měl by asi pravdu. Skutečná statečnost dneška musí být založena na intelektuálním usilí, aby tato moc byla co nejvíce obnažena, abychom věděli, jaké nástroje a jak používá. Tak abychom jí mohli účinně čelit. Takzvaní umělci se jí jen podbízejí. Odvolávat se přitom na étos 68. roku, to už je hodně chucpe. Přimnělo mě to k úvaze, že se pokusím napsat něco na téma od srpna 1968 k listopadu 1989 v kontextu říjnových voleb, které nás čekají.