Vnímala jste druhé kolo prezidentské volby mezi Milošem Zemanem a Jiřím Drahošem jako střet Východu se Západem, jak to pojímala světová média, ale i část veřejnosti u nás? A protože nejste zastánkyní přímé volby hlavy státu, jaké jsou vaše hlavní výhrady proti ní?

Nevidím to tak docela jako střet Východu se Západem. Je pravda, že značná část voličů to vnímá jako střet mezi Evropskou unií na jedné straně a Ruskem a Čínou na straně druhé. Do určité míry bych s tím i souhlasila. Ale současně si myslím, že jiná, neméně velká část voličů to vnímala ještě z jiného úhlu: jako referendum o tom, jestli prezident má, či nemá jmenovat premiérem Andreje Babiše. A konečně ještě další část voličů to chápala jako referendum o tom, zda je principiálně – bez ohledu na jeho názory – lepší prezident uhlazený a slabý, anebo „lidový“ a kreativní, pokud jde o výklad svých pravomocí. Neboli dalo se na to dívat z různých úhlů, a ten úhel pohledu, který si vybrala povětšinou světová média, byl dost omezený.

Pokud jde o přímou volbu, mně se principiálně jako taková docela líbí, cožpak o to, ale nesouhlasím s jejím zasazením do českého politického systému. Domnívám se, že u nás vznikl poměrně nefunkční systém: Prezident je volen jako v silném prezidentském systému, parlament a z něho vycházející premiér je zase volen jako v silné parlamentní demokracii. Ve své kombinaci to poněkud dře. Chtěli jsme z obou systémů vyzobat to lepší, ale moc se to nepovedlo. Pokud je tak silná poptávka po přímé volbě prezidenta, pak by také měl mít silnější pravomoci na úkor premiéra – jako je tomu třeba ve Francii. Anebo naopak. Takhle si oba moc lezou do zelí a nedělá to dobrotu. A my nejsme ještě tak stará a usazená demokracie, abychom si mohli dovolit experimentovat s nějakými třetími cestami.

Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu varovala německá kancléřka Angela Merkelová před protekcionismem a novým nacionalismem, francouzský prezident Emmanuel Macron vyzýval k tomu, aby ambicióznější země EU pokročily k větší integraci Evropy, i když se jiné země připojit nechtějí, a volal i po koordinaci daňové politiky zemí EU. Jaký může být z pohledu ekonomiky přínos tohoto setkání světových lídrů?

Davos ještě někdy v 90. letech celkem dával smysl, dnes už se překlopil spíš do jakéhosi salónního a výhradně levicového dýchánku politiků, ve kterém ekonomika zůstala upozaděná, ačkoliv oficiálně jde hlavně o ni. Tak je třeba různé proslovy taky chápat.

Každý z uvedených bodů by si zasloužil svůj komentář, ale to bychom tu byli ještě zítra… Takže vybírám, co je pro nás asi nejpodstatnější. A to je Macronův tlak na větší integraci. Ono vše nasvědčuje tomu, že „tvrdé jádro“ EU se poněkud probudilo za snu a pochopilo, že Evropská unie má jeden zásadní problém: totiž nesplatitelné dluhy zejména jižního křídla. Ty se dají před sebou hrnout ještě nějaký čas, ale pak může přijít den, kdy se nad nimi opět jako v minulých letech bude vznášet přízrak bankrotu. A pak by se mohl opakovat třeba kyperský scénář, ale na mnohem větším území od Řecka přes Itálii až po Španělsko. To by pochopitelně velmi tvrdě dolehlo i na německé, francouzské, belgické a další banky, a tedy i na občany těchto zemí.

Jádro EU si uvědomilo, že jediným možným řešením je tento dluh rozprostřít po celé Evropské unii. A nyní vše nenápadně směřuje k vytvoření federace, která by to umožnila. Třeba by se jí ani federace říkat nemuselo, aby to nebudilo moc velké vášně, ale mělo by to její atributy: společného ministra financí, daně, evropský měnový fond, společné dluhopisy a další. Nemusím vysvětlovat, že dostat se do takového spolku by pro nás bylo obrovské ekonomické riziko, které by nás stáhlo hospodářsky dolů.

A teď se konečně dostávám k Macronově představě: „pokročit k větší integraci Evropy, i když se jiné země připojit nechtějí.“ Na jednu stranu je to možné chápat jako riziko, že do této pro nás nevýhodné podoby integrace budeme vtaženi. Na stranu druhou je v tom i velká šance. Zdá se totiž, že Evropa se skutečně rozpadá na vícerychlostní. A pokud my budeme „vyhozeni“ z té rychleji se integrující části, v podstatě si tak ušetříme náklady spojené s Czexitem, při kterém by se nám navrch zbytek EU mstil podobně, jako se mstí Britům.

A ještě jako bonus navrch zůstaneme v EU, ale v té části, která nebude tlačit na integraci hlava nehlava. Když se na to podíváme z tohoto úhlu pohledu, vlastně to potenciálně vůbec nezní špatně. Třeba bychom pak skutečně mohli z integrace užívat to skutečně podstatné, jako jsou společná obrana, liberalizace, obchod, a naopak se vyhnout tomu škodlivému: dotacím, regulaci, potírání národních států. Ale v něco tak skvělého se moc neodvažuji doufat.