Poté, co Česká televize přišla s novým seriálem Hlava Medúzy, přišla ostrá kritika z pera Kamila Fily z Respektu. Podle něho je to seriál pro staré lidi a ČT si prý jednoduchostí seriálu a děje o těchto divácích myslí, že jsou hloupí a jednodušší. Podle něho je to stejně hrozný seriál jako Detektiv Martin Tomsa v podání Marka Vašuta v 90. letech. Jak to vidíte vy? 

Pokud jde o Kamila Filu. Naprosto mi nevadí, že se mu nelíbila Hlava Medúzy. Viděla jsem zhruba polovinu dílu a ani mne neohromila. Kdyby ano, dokoukala bych.  

Co mi ale vadí, je jakási obecná shoda na tom, že pokud je něco pro starší lidi, je to synonymum toho, že je to jednoduché a pitomé. Tedy místo dlouhé argumentace použijeme „je to pro starší lidi“. To je ageismus a je nepřípustný. Kdyby kritik řekl, že „je to pitomé, prostě pro ženy“, zvedl by se křik – a oprávněný. 

Ageismus se ale uhnízdil a bereme jej jako samozřejmost. Starší přece volí ty špatné strany. Je třeba přemluvit bábu a dědka. Na rozdíl od „nás mladých a pokrokových“, nechávají se napálit prodejci levné energie a tlachají o lécích  na revma. Je to stereotypní vidění, tragické u scenáristy, desetkrát horší u kritika. Rozdělovat takto společnost je nebezpečné a hlavně, je to ozvěna schematismu dávných let, kdy se všechno staré muselo zahodit a mládí pozvedlo vlajku revoluce.  

Tvorba devadesátých let s náhle otevřenou propustí komerce bude chtít nepochybně sémantické i historické zkoumání. Bylo to od režiséra i herců romantické okouzlení tehdy čerstvě pouštěnými béčkovými americkými detektivkami nebo ironizace žánru? Například u dílu Bílá past seriálu Detektiv Martin Tomsa, nevím. Jinak… i kameru měl Marek Vašut nápaditější. 

Nicméně i Hlava Medúzy má na obrazovkách veřejnoprávní televize co dělat. 

Nemějme iluze o tom, že úplně všichni lidé – jakéhokoliv věku – prahnou dívat se pouze na sexem probuzenou buditelku Boženu Němcovou v precizních interiérech a dokonalých kostýmech. Mimochodem po miniseriálech Marie Terezie  či Anatomie zrady další z  fantastických počinů posledních let, který lze udělat právě jen v České televizi. Přitom nejnavštěvovanější české filmy jsou komedie… Většinou velmi hloupoučké komedie. I ty Česká televize koprodukuje. Na tomto místě je třeba dodat, že polovina občanů má IQ menší než 100. Což není nic pobuřujícího, skladba obyvatelstva je různorodá. I oni jsou koncesionáři,  i pro ně Česká televize vyrábí. Média veřejné služby mají informovat, vzdělávat a bavit celou společnost. Tedy i diváky Hlavy Medúzy, která je zaměnitelná s jakoukoliv jinou teď vysílanou detektivkou. Můžou být Případy 2. oddělení. Případy 3. oddělení. Takzvaně žánr přes kopírák. 

Nakolik lze brát vážně, když se Kamil Fila coby umělecký kritik pouští do rozborů čistě zábavné tvorby? Je to v pořádku od člověka, který se označuje za fanouška maďarských, íránských a tchajwanských existenciálních dramat? 

To je, nezlobte se, otázka… poněkud… mimo mísu. Kamil Fila je kritik. Vystudovaný historik filmu. 

Mimochodem, před lety mezi Filou a Renčem byl ještě horší konflikt. Při konfrontaci na rozhovoru v Českém rozhlase si vjeli do vlasů a Renč ho označil za idiota a řekl, že pokud by byl ve studiu osobně a ne před telefon, dal by mu „do držky“. Do jaké míry může mít sedm let stará hádka vliv na to, jak recenzent následně píše o tvůrci? 

V případě seriálu Hlavy Medúzy určitě ne…

Jistě, může to být problematické, protože pokud by kritik ohodnotil dílo režiséra, s nímž je ve sporu, špatně, může to být přičítáno jejich vzájemnému vztahu. Mezi kritiky a tvůrci to ale vždycky jiskřilo. Ale zase naopak: Pokud kritik ohodnotil několikrát špatně dílo režiséra, nemůže být přes dovedně udělaný marketing režisér špatný? 

Renč je vynikající řemeslník. Rutinér. Režisér mýtu budování kapitalismu podle Václava Klause... Víc režisérem klipů a reklamy, než filmů… Kampaň Nemyslíš, zaplatíš. Film  Requiem pro panenku objevil Aňu Geislerovou i Lucii Bílou. A pak už to byly kšefty… Videoklipy pro Lucii Bílou či kapelu Lucie (Medvídek),    muzikál  Rebelové. Pamatujete spoty z kampaně ODS „Po modré společně“? se Šimonem Cabanem?    Režisér volebního spotu Miloše Zemana pro prezidentské volby.  Sázka na  Michala Viewegha Román pro ženy či předlohu Haliny Pawlowské (Zoufalé ženy dělají zoufalé věci) byly už filmařsky rutinní kusy. Renč je vynikající režisér peněz. 

Jak je na tom seriálová tvorba v České televize obecně? Zvláště v posledních letech vzniká v produkci Kavčích hor řada oblíbených a sledovaných seriálů, zvláště krimiseriálů. Třeba Labyrint, Cirkus Bukowski a Rapl nebo Případy 1. oddělení. Jak zhodnotit práci programového ředitele Milana Fridricha? 

Milan Fridrich je skvělý programový ředitel. Nejlepší od roku 1989. Nebojí se ani velkých dramat, nebojí se ruských filmů a seriálů, nebojí se nákupu neobvyklých věcí. Přitom má ale pořád na mysli tu svatou veřejnoprávní trojici, že totiž musí diváka nejen vzdělat a informovat, ale i bavit. Myslím, že Milan Fridrich je výjimečný programový ředitel i v evropském kontextu. Málokomu se podaří takto vyvážit obsah, jako právě jemu. Jeho je zásluha, že na ČT2 už se dá dívat. Jeho je zásluha, že český film a televizní tvorba nejsou odtrženy od diváků.

Jediné, co ČT už netočí, je přechodový můstek mezi divadlem a televizí. Nostalgie televizních inscenací. Takové, jako Romeo a Julie na konci listopadu, Půlpenny či Podivná paní Savageová s Danou Medřickou.  Nebo  třeba seriál  Taková normální rodinka s Danou Medřickou, Marií Rosůlkovou, Janou Štěpánkovou   a Danou Kolářovou: To byl přece koncert herectví v komorním, „pokojovém“ provedení papndeklových ateliérů na Kavkách. Skromná filmařina, ale krásné divadlo. Dodnes. 

Jaká je současná česká seriálová tvorba,  zjistíme za třicet let.  Budou seriály, které přežijí – stejně jako se díváme dnes na Nemocnici na kraji města. A budou seriály, které sice budou k vidění, ale nikoho rozhodně nevzruší. Myslím, že víc bude těch druhých. Filmařinu zabíjí rutina. Myšlenková rutina.  Kameraman, kterého bolí záda a bojí se ohnout k jinému záběru. To, co selhává,  je ne-odvaha scenáristů k velkým nebo nezvyklým tématům. Koho kdy zajímali cirkusáci? A přece vznikla velká freska – Humberto. 

Mediální analytička Irena Ryšánková

Kdybych rozhodovala o dramaturgii České televize, zadala bych jako velkou fresku příběh Jaroslava Keila, hlavního inženýra Vodního díla Orlík a ředitele stavby přehrady inženýra Aloise Krause. Znali se ještě z výslechů gestapa… Československo po válce, plánování opravy ekonomiky. Na té stavbě je dodnes co obdivovat i co kritizovat. Vycházet se dá z magisterské práce mladého historika Jana Kouby. Ale to je možná moje zaujatost technikou, a tím, čemu se říká „průmyslový rozvoj“.  

To, co selhává,  je velkorysé financování televizní tvorby a casting navazující na divadla. Všichni sází na pár „ojetých“ tváří z karlovarského festivalu v několika „ojetých“ rolích. A tak se točí sériové kriminálky bez nápadu. Nikdo nehledá v krajských a okresních scénách. Nikdo se nevěnuje práci s herci na malých formátech. Nikdo nezkouší různá prostředí práce tak, jak se to dělalo kdysi  povinně na FAMU. Všichni dnes žvaní v kancelářích a v autech nebo v kavárnách. Rozhlasové inscenace kryté obrázky. To není  filmařina. Je takový život? Taky není… Dnes filmový Barrandov a Kavčí hory ročně vyrobí méně než kdysi. Cesta ke kvalitě velkých seriálů  vedla přes obrovskou práci na malých rolích. 

Povede se deset procent. Sto procent se ale musí vyrobit, aby se deset procent dalo vybrat. 

Nakolik může veřejnoprávní televize dosáhnout rovnováhy v tom, aby dovedla nabídnout seriály a filmy celému spektru společnosti a vedle sociologů, filozofů či jaderných fyziků a absolventů estetiky a kultorologie si ČT s chutí zapnuli i skladníci, zedničtí přidavači nebo uklízečky a dojičky? 

Nepochybuji, že se jaderný inženýr rád podívá na nějakou úplnou plytkou hloupost a nevím, proč by si skladník nemohl „přečíst Vergilia v originále“.  Myslím, že většina lidí má dny, kdy chce vidět nějaké skvělé představení na Artu, dny, kdy se podívá na Jedničku na – řekněme – Případy prvního oddělení nebo na Dvojku na Kateřinu Velikou či na  dokument o dobývání vesmíru. Nebo na  Daniela Stacha, mimochodem další neuvěřitelné zjevení naší mediální scény. Myslím, že v tomto Česká televize rovnováhu našla. 

Pro kvalitní a objevnou tvorbu musí mít scenáristé chuť (stejně jako za Dietla) a odvahu jít do prostředí nemocnice, sběrných surovin, školní kuchyně, kasáren, samoobsluhy  nebo stavby na „náslech“, strávit tam jako uklízečka či jiný nenápadný pomocný personál půl  roku normální práce a, aniž kdo zjistí, že se jedná o špionáž, vrátit se s „ulovenými“ charaktery, jejich příběhy, intimnostmi, řečovými zvláštnostmi, se znalostí žargonu, chování… Desítky nahraných vyprávění, stovky poznámek… Oblíbené vtípky, koníčky, příběhy. To je práce  dialogového scenáristy velkého seriálu. Musí vědět. Musí znát „celé spektrum společnosti“. Nesmí pohrdat „celým spektrem společnosti“.