Evropská unie schválila finální podobu migračního paktu. Česká republika se v tomto hlasování zdržela. Jak si vysvětlujete tento přístup k hlasování?

 

Tento obrat považuji za čistě účelový. Přišel krátce potom, kdy se ministr Martin Dvořák (STAN) pokusil prosadit jednoho ze svých lidí na pozici vládního zmocněnce pro euro. Protože za migrační otázky je ve vládě odpovědný jiný politik STAN, a to Vít Rakušan, je pravděpodobné, že ostatní vládní strany tohoto přešlapu STAN využily k tomu, aby ventilovaly svou nespokojenost s postupem Víta Rakušana ve věci migračního paktu. Jednodušeji řečeno, myslím, že ústup od podpory migračního paktu ke zdržování se hlasování byl políček ostatních koaličních stran Vítu Rakušanovi. Současně si někteří vládní politici asi mysleli, že si před veřejností, která je k migračnímu paktu spíše skeptická, zachrání image.

 

Vláda Petra Fialy však migrační pakt hájí. Podle kabinetu je to správné evropské řešení, které nastavuje solidární pravidla mezi všemi členskými státy. Souhlasíte s tím, že bylo zapotřebí najít v otázce migrace skutečně unijně solidární řešení?

 

Migrační pakt je nepřijatelný a systém solidarity, který nastavuje, je jeho hlavní problém. Migrační solidarita je falešná morální hodnota. Jejím účelem je morálně obhájit export migrační katastrofy do států, které jí prozatím nejsou zasaženy. I pouhé riziko, že tento problém začne být zavlékán také do České republiky, je nepřijatelné a v ostrém rozporu s naším národním zájmem.

 

Největší polemiku vyvolala diskuse o tom, jestli migrační pakt obsahuje povinné migrační kvóty, tedy jestli zavazuje Českou republiku k povinnému přijímání nelegálních migrantů na své území. Jak si text paktu vykládáte vy?

 

Odpověď bude záviset na tom, co to vlastně znamená přijímání migrantů. Pokud to znamená, že k nám budou migranti Evropskou unií nebo jinými členskými státy dováženi, pak bych odpověděl, že to nám nejspíše nehrozí. Na druhou stranu, v migračním paktu je několik nevyřešených právních mezer. Zatím proto nelze vyloučit ani výklad, podle kterého by za určitých okolností mohlo nastat i takové dovážení. Podle oficiálního výkladu to nastat nemůže. Rozsoudí to až praxe. Pokud ovšem přijímání migrantů znamená i to, že si budeme muset v České republice ponechávat migranty, kteří se zde zastaví nebo je zadržíme na jejich cestě do Německa, případně do jiné země, pak musím odpovědět, že takové přijímání migrantů pakt obsahuje. Pokud se na migrační pakt budeme dívat optikou politické reality, je třeba doplnit, že zcela reálné je riziko politického aktivismu zástupců (budoucí) české vlády, tj. aktivistické slibování relokací, což je ono dovážení migrantů orgány Evropské unie nebo jinými členskými státy. Nelze vynechat ani riziko kupčení s relokacemi, kdy budou vyměňovány za různé ústupky institucí Evropské unie a jiných členských států. Očekávám, že většina členských států bude volit spíše jiné formy povinné solidarity než relokace. Úměrně tomu ovšem poroste tlak institucí Evropské unie a jižních států na relokace, případně na vnášení prvků povinných relokací do migračního paktu jeho novelizacemi. Je tedy otázkou, jak dlouho budou v politické realitě naši politici schopni odolávat tlakům orgánů Evropské unie a jiných členských států, než začnou sem tam nějaké ty relokace přislibovat?

 

Ministr zahraniční Jan Lipavský po finálním schválení migračního paktu prohlásil, že je přesvědčený o tom, že se ČR podaří následně vyjednat výjimku z přijímání dalších migrantů, protože v přepočtu na počet obyvatel naše země přijala nejvíce uprchlíků z Ukrajiny. Co říkáte na tento argument?

 

Je možné, že jednou dvakrát bude České republice nějaká úleva z povinné solidarity schválena, ale nelze na to spoléhat. Je sice pravda, že máme největší počet ukrajinských uprchlíků na hlavu, ale tento počet je jen jedním z více než dvaceti kritérií, podle kterých se bude výjimka posuzovat. Velkou migrační zátěž nese řada členských států Evropské unie. Některé z nich, možná jejich většina a možná všechny, budou také usilovat o schválení úlevy z povinné solidarity. Proto si myslím, že se s těmito úlevami bude šetřit.

 

Pokud mluvíme o výjimce pro ČR, kdo o ní bude teoreticky rozhodovat? A existují nějaká jasná pravidla, kdy takovou výjimku udělit a kdy nikoliv? Ptám se proto, jestli se z udělování výjimek nemůže v EU stát pouze velký politický obchod ve snaze udržet „poslušnost“ členských zemí…

 

Na výjimku mají nárok jen státy, o kterých úřednická Evropská komise rozhodne, že čelí tzv. migračnímu tlaku. Za účelem tohoto rozhodnutí musí Evropská komise vzít v úvahu oněch více než dvacet kritérií a počet ukrajinských uprchlíků v zemi je jen jedním z nich. Pokud Evropská komise rozhodne, že Česká republika je vystavena migračnímu tlaku, bude ještě rozhodovat Rada Evropské unie, zda je to důvodem pro udělení nějaké výjimky z povinné solidarity. Pokud rada rozhodne, že ano, rozhodne také, zda bude tato výjimka znamenat plnou, nebo jen částečnou úlevu od povinné solidarity. Radu tvoří členské státy se svými zájmy a léty nakupenými problémy v oblasti migrace a vždy proto existuje riziko, že nám výjimku neschválí jen tak. A i když ji schválí, bude to vždy jen na jeden rok. Každý další rok se bude muset celý proces opakovat, přičemž dosáhnout výjimky bude rok od roku složitější. Migrační pakt pro toto vyjednávání o úlevách z povinné solidarity nestanovuje prakticky žádná pravidla. Je pravděpodobné, že se s těmito úlevami bude politicky obchodovat. Určitě to nikdo nepřizná, ale nedělejme si iluze, jak to bude za zavřenými dveřmi probíhat.