Můžete našim čtenářům prozradit, co obyčejně děláte v sobotu o půlnoci?

Prozradím vám to velmi důvěrně. Dožiji-li, tak mně za dva roky bude osmdesát. O půlnoci, jak ze soboty na neděli, tak většinou i jindy, spím. Výjimka je statisticky tak zanedbatelná, že se dá prostě pominout.

V minulosti jste byl mimo jiné i redaktorem. Jak se díváte na odposlechy novinářů policií? Souhlasíte s tímto postupem?

Pokud nebyl povolen soudem, tak s žádným odposlechem rozhodně nesouhlasím. Vím, že ve věcech vyšetřování trestné činnosti musí odposlech povolit soud. Odposlech pořízený bez souhlasu soudu je ale něco, co do demokratického právního státu nepatří. Zvlášť, pokud tak postupuje nějaká státní instituce. Když si někdo amatérsky zhotoví odposlech sousedova bytu, je to sice odporné, ale není to tak dalekosáhlý trestný čin.

O odposleších se také mluvilo v souvislosti s kauzou Ivo Rittiga. V tomto případu zazněly hlasy, že je sice pěkné, že byl obviněný z různých věcí, ale pokud se ho nepodaří dostat za mříže, tak je to všechno k ničemu. Údajně má každý svou cenu a on je schopný to zaplatit.

Toto jsou všechno jen dohady. Netroufám si o tom vůbec nic soudit, protože nevím, jaké jsou možnosti pana Rittiga, neznám ho osobně, nevím, kolik má peněz a zejména nevím, jak mohou působit něčí peníze na státní orgány. O tom jsou spousty dohadů. Někteří si myslí, že je vše zkorumpované. Já si to nemyslím. Věřím, že ve státních orgánech, stejně jako všude jinde, probíhá boj mezi poctivými a nepoctivými. Někdy je výsledek lepší a někdy horší. Jsou to jenom lidé a stav samozřejmě není takový, abych s ním byl spokojen. Je ale podezřelé už to, že tato podezření vznikají. Soudit, že pan Rittig svými penězi dosáhl toho nebo onoho, tak to bych si nikdy netroufal říci. Zejména proto, že o něm putují všelijaké pověsti a výklady. Nic o tom prostě nevím, a když člověk neví, tak nejlíp učiní, když mlčí.