Slavíme třicet let od sametové revoluce. Pokud se na události roku 1989 podíváme s náležitým odstupem – obstojí narativ, podle kterého donutily režim k rozpadu studentské demonstrace?

Při vší úctě k tehdejší studentské demonstraci musíme situaci v listopadu 1989 chápat v širším kontextu. Postupná eroze kolektivistických systémů začala prakticky již v roce 1985 s nástupem Michaila Gorbačova k moci v tehdejším Sovětském svazu. Její tempo se zrychlilo v souvislosti s vojenskopolitickým a ekonomickým tlakem amerického prezidenta Ronalda Reagana a později George Bushe staršího na tehdejší sovětský blok, ať už byl reprezentován vojenským komplexem Varšavské smlouvy nebo ekonomickou integrací v rámci RVHP.

Tomu 17. listopadu 1989 předcházely již svobodné volby v Polsku, uvolnění režimu v Maďarsku a zvláště pak zhroucení berlínské zdi na začátku listopadu 1989. Československá socialistická republika tak patřila mezi poslední země, kde tento proces kolapsu komunistických režimů ještě nebyl završen.

Připomenutí si výročí Opletalova pohřbu na Albertově bylo tehdy pořádáno i oficiálními strukturami a akce byla povolena. Je pravda, že z Albertova se šlo na Vyšehrad a z Vyšehradu se původně směřovalo Vyšehradskou ulicí kolem současného Ministerstva spravedlnosti na Václavské náměstí. Průvod však byl zastaven policejním kordonem u Botanické zahrady. Účastníci se pak obrátili a po nábřeží došli k Národnímu divadlu, odkud zahnuli na Národní třídu. Této fáze se účastnilo zhruba 1500-2000 lidí. V této skupině byli nejenom studenti, ale například i my, jejich učitelé.

To, že impulzem k rozpadu starého režimu se stal 17. listopad, možná překvapilo i tehdejší disidenty. Pravděpodobně spíše počítali s datem 10. prosince, kdy mělo dojít k demonstraci za lidská práva. Podle mého názoru, studentské demonstrace urychlily nevyhnutelný pád starého režimu.