Slavíme třicet let od sametové revoluce. Pokud se na události roku 1989 podíváme s náležitým odstupem – obstojí narativ, podle kterého donutily režim k rozpadu studentské demonstrace?

Při vší úctě k tehdejší studentské demonstraci musíme situaci v listopadu 1989 chápat v širším kontextu. Postupná eroze kolektivistických systémů začala prakticky již v roce 1985 s nástupem Michaila Gorbačova k moci v tehdejším Sovětském svazu. Její tempo se zrychlilo v souvislosti s vojenskopolitickým a ekonomickým tlakem amerického prezidenta Ronalda Reagana a později George Bushe staršího na tehdejší sovětský blok, ať už byl reprezentován vojenským komplexem Varšavské smlouvy nebo ekonomickou integrací v rámci RVHP.

Tomu 17. listopadu 1989 předcházely již svobodné volby v Polsku, uvolnění režimu v Maďarsku a zvláště pak zhroucení berlínské zdi na začátku listopadu 1989. Československá socialistická republika tak patřila mezi poslední země, kde tento proces kolapsu komunistických režimů ještě nebyl završen.

Připomenutí si výročí Opletalova pohřbu na Albertově bylo tehdy pořádáno i oficiálními strukturami a akce byla povolena. Je pravda, že z Albertova se šlo na Vyšehrad a z Vyšehradu se původně směřovalo Vyšehradskou ulicí kolem současného Ministerstva spravedlnosti na Václavské náměstí. Průvod však byl zastaven policejním kordonem u Botanické zahrady. Účastníci se pak obrátili a po nábřeží došli k Národnímu divadlu, odkud zahnuli na Národní třídu. Této fáze se účastnilo zhruba 1500-2000 lidí. V této skupině byli nejenom studenti, ale například i my, jejich učitelé.

To, že impulzem k rozpadu starého režimu se stal 17. listopad, možná překvapilo i tehdejší disidenty. Pravděpodobně spíše počítali s datem 10. prosince, kdy mělo dojít k demonstraci za lidská práva. Podle mého názoru, studentské demonstrace urychlily nevyhnutelný pád starého režimu.

Po roce 1989 získali občané Československa a později České republiky mnoho svobod a privilegií. Jak ale vnímáte vývoj v posledních deseti letech? Došlo k plíživé erozi některých výdobytků? Lze z toho vinit konkrétní politiky či instituce?

V 90. letech 20. století, zvláště pak v jejich první polovině, docházelo k zásadním transformačním krokům v celé společnosti. Ano, v tomto období jsme nabývali všech forem svobody, ať už to byly svobody politické, tak i ekonomické a intelektuální.

O část těchto svobod jsme začali přicházet v období přípravy našeho vstupu do EU a hlavně po něm. V současné době například přijímáme ve více než polovině případů legislativu EU a řadu regulací, jak v oblasti ekonomické, tak i společenské. Největší ohrožení vnímám jak ve skrytých, tak již i v otevřených procesech pronikání neomarxismu do mediokracie, do vysokoškolského, ale i středoškolského prostředí. Někteří i dnešní teenageři, dvacátníci, třicátníci a část čtyřicátníků, kteří na vlastní kůži nikdy nepoznali, co je to nesvoboda z období socialistického Československa, přijímají tyto myšlenky za své, a aniž by si uvědomovali důsledky svých rozhodnutí, přispívají k faktickým i latentním ztrátám svobody.

Největší nebezpečí spatřuji v tom, že velká část občanů si neuvědomuje, že nesvoboda dnes nepřichází pouze z Východu, ale bohužel omezování svobody dnes ve větší míře paradoxně přichází ze Západu. Dříve se říkalo, že  „mráz přichází z Moskvy“ – dnes musím konstatovat, že je to z Bruselu, z Berlína, z Paříže, ale i od části amerických pseudoelit na tamních univerzitách.

Svoboda slova, tu dle zákona máme. Máme ji i skutečně? Je někdo, kdo ji ohrožuje nebo nám ji bere? Někdo, kdo ji snad zneužívá?

Svobodu slova zatím máme. Ale projevit ji svobodně je některým zapovězeno, zvláště když se tak má dít na akademické půdě a myšlenky, které by mohly být sděleny, jsou dnešním novodobým „svazákům“, a troufnu si říci i „členům prověrkových komisí“, nepohodlné. To, co bylo dříve považováno za normální národní hrdost, je dnes částí pseudointelektuálů nazýváno xenofobií, národovectvím, nacionalismem a bůhví čím ještě.

Pochybní studentští aktivisté, mimochodem často vzdělaní pouze povrchně, pak chtějí zakazovat přednášet lidem s mnohadesetiletou zkušeností. Zaznamenal jsem i ve svém akademickém okolí snahu o kádrování srovnatelnou s kádrováním v 80. letech minulého století.

O tom, jak dopadá ustupování marxistickým falangám, jsme se mohli přesvědčit v uplynulých dnech při nesmyslné okupační stávce hordy zběsilých studentů na Filozofické fakultě UK. A v této souvislosti jsem zaznamenal i strach ze strany funkcionářů Univerzity Karlovy.

Před třiceti lety přispěli studenti k bourání totalitního režimu, a dneska – ať už vědomě, či nevědomě – se zasazují o vybudování nové, zeleno-eurohujerské totality ve jménu bezbřehého progresivismu.