Ve čtvrtek jsme se dozvěděli, že spotřebitelské ceny v říjnu meziročně vzrostly o 15,1 %, což bylo o 2,9 procentního bodu méně než v září. ČSÚ k tomu dodal, že vývoj ovlivnilo promítnutí úsporného tarifu do faktur a odpuštění poplatku za podporované zdroje energie pro ceny elektřiny. Ta výše takřka všechny zaskočila, tentokrát ovšem tím, jak je nízká. Vždyť Česká národní banka počítala s hodnotou 17,4 procenta. Jaká byla vaše bezprostřední reakce?

Existovaly a existují v zásadě dvě teorie. Podle jedné se inflace už zlomila. Vrcholila kolem 18 % a nyní už bude soustavně klesat. Podle druhé teorie inflace naopak ještě hned tak klesat nebude; bude se dál buď potácet kolem 18 %, anebo dokonce ještě mírně vzroste nad procent dvacet. Čísla za říjen měla rozhodnout. A zdánlivě také rozhodla. Zdánlivě.

Protože toto snížení cen energií je umělé. Tedy snížení celé inflace je také umělé. Jedná se o umělou státní regulaci. V podstatě to nemá daleko k cenovému moratoriu v oblasti energií. A nyní mi nejde ani tak o to, že jako kritik státu a regulací puristicky rozporuju, jak ke snížení cen došlo – jde o něco docela jiného. Jde o to, že podobně, jako poklesy ekonomiky byly v minulosti překrývány zvyšováním peněžní zásoby, až jsme si uhnali inflaci, tak taky nyní je růst cenové hladiny překrýván úsporným tarifem – to ale neznamená ani omylem, že by přirozeně ceny neměly sklon dál růst. Nebo snad že by ceny energií spontánně chtěly výrazněji klesat. Naopak.