Miroslav Ševčík v tehdejší době vyučoval na VŠE v Praze standardní ekonomické teorie. Studenti VŠE se tak mohli seznámit s běžnou ekonomií, tak jak se na žádné české vysoké škole neučila. Předmět se jmenoval dějiny ekonomického učení. „Přednášeli jsme v podstatě jen pozitivní výklad. Dnes se to učí v mikroekonomii, makroekonomii a v hospodářské politice. Velkou část výkladu jsme věnovali tématům, která byla velmi populární v 80. letech a na kterých stála celá hospodářská politika Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana,“ upřesnil Ševčík. I díky tomuto pohledu bylo možné pochopit, že komunistický režim je neudržitelný. 

„S kolegy z VŠE jsme založili Klub mladých vědeckých pracovníků. V rámci toho jsme chystali různá vyjádření včetně studijních materiálů,“ řekl Ševčík. Nejuvolněnějším rokem byl podle něj právě rok 1989. „Účastnil jsem se protestů v rámci Palachova týdne. Mimochodem, zásah ve čtvrtek 19. ledna 1989 byl velmi ostrý a byl srovnatelný se zásahem 17. listopadu na Národní třídě. Naposledy jsem se s takovým zásahem ze strany policie bohužel opět setkal 34 let poté u Národního muzea v březnu 2023. V březnu 1989 proběhly další demonstrace, na něž jsem chodil většinou sám, na některých akcích jsme byli ještě s dalšími lidmi z VŠE,“ dodal docent Ševčík.

Dne 17. listopadu už Miroslav Ševčík moc dobře věděl, co se chystá. Přednášel od 13.30 do 15 hodin ve Velké aule (dnes Likešova aula, pozn. red.) třetímu ročníku výrobně-ekonomické fakulty. V současnosti je to podnikohospodářská fakulta. Na konci přednášky museli být studenti poněkud překvapeni, protože je vyzval k účasti na demonstraci. „Byla to vlastně první taková akce, kdy se studenti mohli účastnit něčeho velkého bez strachu, že by je za to mohl někdo vyhodit ze školy,“ uvedl Ševčík. Připraven bojovat za svobodu nebyl sám. Před budovou VŠE už čekali další kolegové – učitelé, kteří při takovém historickém dni nesměli chybět. Pro upřesnění se přidal třeba Miroslav Greguš, který zemřel ve věku čtyřiceti sedmi let v roce 2001. Dále nechyběl pozdější člen bankovní rady České národní banky Robert Holman, Lenka Kališová, její manžel Jaroslav Kališ a další lidé. Studentů bylo přibližně patnáct a ke konci se jejich počet snížil asi na polovinu. Důvodem však nebyl nezájem – demonstrace se konala v pátek a spousta studentů jela vlakem či autobusem na víkend domů.

Ze školy se vyšlo přímo na Albertov. Odtud se po projevech pokračovalo na Vyšehrad. „Z Vyšehradu jsme šli směrem na Václavské náměstí. Cestou nás zastavily policejní zátarasy u botanické zahrady ve Vyšehradské ulici. Tam nás přes dvacet minut zadržovali a dál nás nechtěli pustit,“ konstatoval Ševčík. Průvod se obrátil u Ministerstva spravedlnosti, prošel na nábřeží a pokračoval přes Palackého a Jiráskovo náměstí okolo Národního divadla na Národní třídu.

Štěkající psi a tlačící se davy

Průvod se neobešel bez problémů. Nejdříve někdo nedaleko skupinky z VŠE ještě na rohu Vyšehradské ulice rozbil velkou skleněnou výlohu hospody, což mohla být pro pořádkové síly záminka k zásahu. Po příchodu na Národní třídu, to bylo pár minut po sedmé hodině, se čelo průvodu zastavilo asi třicet metrů před křižovatkou se Spálenou ulicí. Tam již stál kordon policejní zásahové jednotky. Pohyboval se tam i značný počet civilistů, na kterých bylo poznat, že patří k policii – procházeli z jedné strany kordonu na druhou. V té době tam bylo podle Ševčíka pět učitelů (k průvodu se přidala i sestra pana Ševčíka) a asi sedm až osm studentů. V průvodu zůstalo asi tak 1 500 lidí. „Z policejních amplionů jsme byli vyzýváni k rozchodu. V té době jsem si všiml, že k běžné zásahovce Veřejné bezpečnosti (policie) se přidali v maskáčích oblečení příslušníci s červenými barety a se psy. Nakonec se ukázalo, že to byli příslušníci specializovaného komanda, které mělo výcvikové prostory v Dolních Břežanech, hned vedle míst, kde jsem v roce 1985 byl na povinné vojenské službě u stavebního praporu – obdoby dřívějších pétépáků,“ upřesnil Ševčík. 

Od Národního divadla poté zaslechli burácení motorů. Napřed se lekli, že to jsou tanky. Pak se ukázalo, že to byly obrněné transportéry. „Pokusili jsme se, celá skupina, odejít. Přestože z policejních tlampačů jsme k tomu byli pořád vyzýváni, už nás nikdo nepustil. Od křižovatky Národní s Voršilskou až po křižovatku Národní se Spálenou jsme zkoušeli dveře jednotlivých domů, ale ty byly všechny zamčeny včetně dveří vinárny. Chtěli jsme projít průchodem pasáže Metro, ale i ta byla zavřená a zevnitř zabezpečená řetězy. V jednom ze sálů tam probíhaly kurzy tanečních a lidé zevnitř se nemohli dostat ven,“ popisoval Ševčík. „V podloubí před pasáží Metro se pak objevila starší paní, shodou okolností teta kolegy Greguše. To se již blížil hřmot obrněných vozů, na kterých byly namontovány konstrukce s pletivem, a ty „hrnuly“ před sebou mačkající se dav. Skupina učitelů a studentů udělala rychle půlkruh kolem staré tety kolegy Greguše a dívek, které byly s nimi, aby je dav neušlapal. Z Národní třídy byli lidé postupně pouštěni průchodem na druhé straně Národní třídy, kde byla vytvořena „ulička“ pro odcházející. Z každé strany „uličky“ stál kordon příslušníků zásahové jednotky a „červených baretů“ a mlátili hlava nehlava všechny odcházející. Ze skupiny z VŠE schytal nejvíce ran kolega Holman. Byl tak otřesen, že jsme ho pak museli doprovodit metrem domů. Dnes je na tomto místě památník k událostem 17. listopadu 1989. Na Národní třídu jsme se ještě v noci vrátili a viděli jsme další drobné potyčky.

Hned následující den jsem se spojil se studenty na kolejích na Jižním Městě a pomáhal zakládat stávkové výbory. Mimo jiné do nich byli zapojeni pozdější guvernér ČNB Miroslav Singer, dlouholetý poslanec Jan Vidím, jemuž vznikl mandát ještě během studia, Vladěnka Mejtská nebo Ivo Míča, který předčasně umřel na přelomu tisíciletí. Následující dva dny jsme začali připravovat protestní akce spolu se studenty. V prvních dnech byla na VŠE ještě řada učitelů, která se zásahem proti studentům na Národní třídě souhlasila,“ dodal.

Na pracovišti dějin ekonomických teorií se sešla ve druhé polovině 80. let skupina lidí, která měla velmi blízko ke konzervativnímu a liberálnímu myšlení. Patřili mezi ně právě Holman a Ševčík. Z jiných pracovišť školy sympatizovali s těmito názory například Ing. Greguš, Ing. Kališ a Ing. Kališová. Aby mohli své názory předávat studentům, museli splnit požadavek stranické příslušnosti. „Za jeden z největších výdobytků společenských změn považuji možnost svobodně se rozhodnout o zaměstnání bez nutnosti stranické příslušnosti, dříve tomu tak nebylo,“ říká Ševčík.

Miroslav Ševčík v roce 1987 a 1988 otevřeně opakovaně veřejně vystoupil proti tzv. bratrské vojenské pomoci vojsk Varšavské smlouvy a nazval toto za okupaci. V roce 1988 kritizoval protekci u přijímacích zkoušek. Věděl, že existovaly seznamy z ústředního a městského výboru KSČ, na nichž byla jména uchazečů, kteří museli být přijati. „A tak se stalo, že studenti, kteří neudělali zkoušky, ale byli na seznamu ÚV či MV KSČ, se dostali na školu na úkor studentů, kteří naopak udělali zkoušky, ale nebyli ke studiu přijati,“ uvedl Ševčík. Podklady dostal díky známému ve výpočetním centru, který měl strach s tím otevřeně vystoupit. Miroslav Ševčík na tento protekcionismus poukázal, což nezůstalo bez povšimnutí. Ihned se začalo vyšetřovat, jak mohlo k tomuto úniku informací vůbec dojít.

V březnu 1989 Miroslav Ševčík mimo jiné vystoupil na jedné z protestních akcí, která probíhala v Kulturním domě Dopravních podniků v Holešovicích. StB si samozřejmě celou akci nahrála a hned druhý den se šli se záznamem pochlubit do školy a předali nahrávku šéfovi CZV KSČ (celozávodní výbor Komunistické strany Československa, pozn. red.). „Měli jsme být exemplárně potrestáni. Tehdy jsem dostal od pana prorektora Bauera upozornění, že bych měl někam zmizet, nebo mě budou muset vyhodit. Naštěstí mi nakonec povolili čerpat již tři roky udělené stipendium od rakouského ministerstva školství na práci o F. A. von Hayekovi, a tak jsem odjel na tři měsíce do Vídně na tamní univerzitu. Tam jsem měl mimo jiné možnost zúčastnit se oslav 90. narozenin F. A. Hayeka v tamním Carl Menger Institutu. Po návratu z Vídně jsem podepsal prohlášení Několik vět a pak už to jelo.“

Plakát na podporu kandidatury Miroslava Ševčíka na post rektora VŠE, rok 1990

Ševčík kandidátem na rektora

Mnoho lidí nejspíše neví, že už v prosinci 1989 byl Miroslav Ševčík nominován studenty stávkového výboru z více fakult na funkci rektora Vysoké školy ekonomické v Praze. „Studenti za mnou přišli a požádali mě, abych kandidoval na rektora,“ potvrdil informaci Ševčík. Vizi o budoucím fungování školy měl Ševčík připravenou ještě před oslovením studenty. Pracoval na ní při svém pobytu ve Vídni. „Jakmile studenti přišli, tak jsem moc neváhal, protože jsem si řekl: Proč se nepokusit tento program prosadit?“ vzpomíná doc. Ševčík.

Volby tehdy probíhaly úplně jinak než v současnosti. Byly přímé, volit mohli všichni studenti, učitelé i ostatní zaměstnanci. Každá skupina měla jinou váhu hlasů. Ševčík postoupil do druhého kola s prof. Věnkem Šilhánem. Ševčík překvapivě porazil v prvním kole Ing. Karla Muzikáře i Ing. Josefa Zieleniece, kterého prosazoval mimo jiné i Václav Klaus.

Ve druhém kole Ševčík jednoznačně vyhrál, celkově měl 1 771 hlasů, to je o 411 hlasů více než Věněk Šilhán, který získal celkem 1 360 hlasů. U studentů získal Miroslav Ševčík 1 407 hlasů (prof. Šilhán 730), zaměstnanci mu dali 174 hlasů (prof. Šilhán 175) a nejméně ho volili učitelé – obdržel 190 hlasů (prof. Šilhán 455 hlasů). Není divu, body obsažené v Ševčíkově programu totiž byly značně radikální. „Měl jsem třeba návrh zrušit všechny katedry kromě katedry matematiky a tělocviku a na všechny se měla udělat nová výběrová řízení. Vybrali by se vedoucí katedry a ti by si pak vybrali tým, se kterým hodlají spolupracovat. Jedním z dalších bodů bylo třeba odbourání jakéhokoli zásahu do přijímacího řízení a do výběru uchazečů. Měl jsem v programu snížení počtu fakult a vytvoření zaměření studia na byznys a ekonomii (mikro, makro, hospodářská politika),“ dodal Ševčík, který vzhledem k rozdílné váze hlasů studentů a učitelů boj o post rektora nakonec prohrál o 0,62 % hlasů.

Ačkoli Ševčík v rektorských volbách velmi těsně neuspěl, nakonec svůj základní program stejně realizoval. Šilhán totiž neměl žádný program a Ševčíkovi poté byla nabídnuta funkce prorektora. Tak se mu následně podařilo většinu z programových bodů uskutečnit. „Byl jsem v té době nejmladším prorektorem v Evropě a možná i na světě. Rozpustil jsem katedry, vyhlásilo se výběrové řízení na jejich vedoucí, vedoucí kateder si pak vybrali týmy. Bylo to velmi hektické, já jsem v té škole i spal. Do noci jsme třeba vyráběli testy na přijímačky, nikdo do poslední chvíle nevěděl, jaké varianty budou. Ve čtyři nebo v pět hodin ráno jsme losovali konkrétní příklady a otázky pro ten den. Sebrali jsme to a odnesli do rozmnožovny. Nikdo se k tomu nemohl dostat,“ vysvětlil Ševčík. A od dalšího akademického roku 1990/1991 i díky tahu na branku a profesionálnímu přístupu tehdejšího prorektora se stala VŠE v Praze první transformovanou vysokou školou v tehdejším Československu.

Prohlášení stávkového výboru fakulty

Miroslav Ševčík se spolupodílel na založení rady vysokých škol, kde působil v jejím předsednictvu až do roku 1995. Ještě v roce 1989 založil Klub F. A. Hayeka a o pár týdnů později Liberální institut.

Podle mnoha výpovědí byl 17. listopad 1989 a následné dny velmi hektickým a vzrušujícím obdobím. Je třeba si to stále připomínat a nezapomínat, jak to vlastně bylo, protože jsou mezi námi stále lidé, kteří si svobody náležitě necení. Ba dokonce by nejraději dobu před listopadem 1989 vrátili zpět. Nenechme se obalamutit částí naší politické reprezentace, která se opět snaží totalitaristy stále více začleňovat do vládnutí v této zemi. Nezapomínejme, že svoboda je hodnota nejvyšší. Svoboda nade VŠE, to je – jistě nikoli náhodou – krédo národohospodářské fakulty.  

Autorem rozhovoru je Petr Brandtner