Věhlas, a to i světový, mnoha českých i slovenských značek se vytratil spolu s rozpadem Československa. Na tuto nostalgickou strunu zabrnkal poslanec ČSSD Jaroslav Foldyna, když na svém facebookovém profilu uvedl seznam snad padesáti do roku 1990 tradičních firem a připsal k nim: To jsou všechno značky a podniky, které zanikly nebo byly rozprodány. A ještě k tomu dodal, že jen kvůli politické moci bylo rozděleno Československo a zanikla i věhlasná a světoznámá značka kvality Made in Czechoslovakia. Považujete jeho vyjádření za pouhý sentiment, nebo za něco, co je ještě důvodem k zamyšlení?

Někdo to možná vidí jako sentiment, někdo spíš jako vystřízlivění z toho, že se blíží třicet let od tzv. revoluce. Nutně se objevuje reflexe toho, kam za tu dobu Česká republika došla, a toto je jeden z projevů. Někdy už se toho moc dělat nedá; někde byly šance, a nebyly využity.

Značka „Made in Czechoslovakia“ byla skutečně světoznámá a dodnes vysvětlit v řadě koutů světa – a někdy to ani nemusí být v Jižní Americe – že Československo už neexistuje, je docela obtížné. Vybudovat značku novou je práce na desetiletí, navíc je otázka, jestli na to vůbec máte prostředky. Nemyslím finanční, myslím CO vlastně budete propagovat, když – jak poslanec Foldyna vystihl – žijete v zemi, kde už toho v našem vlastnictví moc nezbylo.

Ve zmíněném seznamu jsou zahrnuty i takové firmy jako Škoda Mladá Boleslav, Plzeňský Prazdroj, Barum a další, které jsou velice úspěšné, i když se zahraničními vlastníky. Co je na tom špatně? Vždyť i na Západě mají mnohé místní firmy silné zahraniční vlastníky.

Samozřejmě že nejsme jedinou ekonomikou, kde mají firmy zahraniční vlastníky. Spíše jde o to uvědomit si, co to pro ekonomiku a pro občany země znamená. Při privatizaci se vůbec neuvažovalo nad tím, že existuje něco jako strategická aktiva – což nemusí být „jen“ firma, ale prostě určitá technologie, znalosti, přístup na trhy a tak dále. Zvítězil přístup hlava nehlava všechno prodat, včetně vody, a to nás dostalo tam, kde teď jsme. Koneckonců jsem o tom napsala celou knihu – Jak jsme se stali kolonií. To, že byly prodány a velmi často pod cenou – a můžeme se ptát, proč to asi tak bylo, zda to byla hloupost, nebo záměr – firmy jako Prazdroj, považuji osobně za národohospodářskou idiocii. Hledání spasitele v zahraničních vlastnících bylo do určité míry následkem katastrofálního selhání kuponové privatizace. Ale byla řada jiných možností: stát si mohl ponechat kontrolní balík, nebo regulativní práva, mohla být provedena privatizace přes zaměstnance a management, mohl být vytvořen třeba státní podnik, který by určitému sektoru dohromady pomáhal dostat se na zahraniční trhy, pečovat o značku… Zbavit se bohatství a prodat ho pod cenou umí každý idiot.