Vážený pane prezidente, nejen Česká republika se potýká s energetickou krizí. Ceny plynu a elektřiny závratně vystoupaly. Mohl byste vysvětlit, co se vlastně děje? Selhala neviditelná ruka trhu, jak někteří tvrdí, nebo vinu nesou politici?

Neviditelná ruka trhu neselhala, selhali politici, kteří se do trhu – zejména v energetice – nepřetržitě pletou. Pletou se do něj více politici evropští než politici v zemích, které prožily iracionalitu komunistické plánované ekonomiky. To ale neznamená, že se do trhu naši politici, když už je komunismus zapomenut, resp. oni ho zapomněli či neprožili, nepletou také. Dnešní Fialova vláda je toho smutným příkladem. Politici – i naši – dali přednost „zelenosti“, boji s CO2 a Green Dealu před elementární racionalitou.

Cena elektrické energie se mimo jiné stanovuje podle nejdražšího zdroje (závěrné elektrárny), který je ještě potřeba k uspokojení poptávky. Z jakého důvodu byla nastavena tato pravidla a co brání tomu, aby došlo ke změně?

Slovo „závěrné elektrárny“ patří do hantýrky energetiků, není to obecně používaný pojem. Je to ale na základě správného ekonomického konceptu, který nám už od doby odmítnutí Marxovy pracovní teorie hodnoty, což už je skoro 150 let, říká, že cenu určují tzv. mezní náklady, nikoli náklady průměrné. Tento trochu antiintuitivní princip je alfou a omegou ekonomické teorie.

Náklady nejméně efektivní elektrárny, která se ještě při dané poptávce musí použít, určují cenu. Křivky poptávky a nabídky už snad každý vzdělaný člověk někdy viděl. Když ceny vznikají jinak než na tomto principu, vznikne nerovnováha, buď zboží chybí, nebo je ho příliš. Proto „závěrné“ (ekonomové říkají marginalistické) uvažování.

Diskutuje se o několika různých řešeních, jako je zastropování ceny energií, „válečná” daň, transformace ČEZu. Pokud se budeme bavit například o zastropování cen, nehrozí, že se ceny stanoví příliš nízko, takže poptávka bude vysoká a energií bude nedostatek? A co v případě válečné daně? Pokud už stát míní do trhu zasahovat, nebylo by lepší místo vybrané daně pro stát, který je bude přerozdělovat, zisky snížit tak, že by se promítly do příznivějších cen za dodávky energie? Které z navrhovaných řešení Vám přijdou smysluplné?

První věcí je odlišit časovou dimenzi, resp. co se dá udělat v období krátkém a co v období dlouhém (či středním).

V dlouhém období se dá zrušit (či alespoň minimalizovat) vměšování se státu, viditelné ruky, do trhu. V energetice to znamená zrušit zelené myšlení, přestat věřit v absurdní doktrínu, že lidmi způsobené emise CO2 diktují klima na Zemi a průměrnou globální teplotu, opustit Green Deal a s ním spojené emisní povolenky a všechny další způsoby boje s uhlím a ropou.

Bez toho se s podstatou věci nedá udělat nic. Bez toho je možné pouze kompenzovat důsledky dosavadní politiky státu pomocí peněz daňových poplatníků za předpokladu, že stát peníze má. Náš stát je nemá, proto cokoli dělá, dělá to na dluh.

Zastropování cen energií podstatu problému neřeší. Tento nápad vychází z domněnky, že ceny někdo zlovolně zvyšuje. Pohyb cen energií je ale součástí celkového pohybu cen, tedy inflace. Zastropování cen žádnou potřebnou změnu nepřinese, resp. způsobí zvyšující se poptávku po energiích (nebo alespoň pokračování existující poptávky) a způsobí snížení nabídky, protože se do toho leckterá „závěrná“ elektrárna už nevejde. A zavře.

Všechny, různě nazvané daně jsou jenom cestou k tomu, jak usnadnit státu inflaci kompenzovat, čili jak mu umožnit pokračovat ve své zhoubné politice.

Něco jiného je sociální pomoc, tu ať stát dělá.