Francie a Německo podepsaly smlouvu o společném partnerství, která výrazně pozmění podobu společné Evropy. Oba státy budou nově vystupovat jako jeden celek v obranné a zahraniční politice a budou koordinovat své postoje v rámci EU a NATO. Jde o krok správným směrem? Je třeba pracovat na dalším sjednocení Evropy? Měli bychom se snažit na tom participovat také?

Političtí představitelé obou států – a není potřeba si nic nalhávat – reálně skutečné vedení EU a jejích orgánů, zejména pak Evropské komise, dlouhodobě vyjadřují obavy z toho, že další státy EU by mohly eventuálně přehodnotit své členství v EU a následovat Velkou Británii, do veřejného prostoru jsou vysílány obavy ze vzrůstajícího nacionalismu, vlivu populistických či extremistických politických sil na obou koncích politického spektra. Současné politické reprezentace jednotlivých evropských států (národů) mají stále více práce s tím, aby udržely pozitivní veřejnou proevropskou vizi ve vnímání vlastních voličů – to za situace, kdy aktuální  EU otevírá zcela nepochopitelně svou nechráněnou suverénní hranici nelegální migraci, účelově přizpůsobuje donedávna platnou a funkční legislativu (šaría?), vyvíjí snahy o omezení základní občanské svobody, jako je například legální držení zbraně, uvažuje o zcela nesmyslném vzniku k NATO duplicitních evropských ozbrojených sil – aniž plní závazky, které plynou z členství v NATO, což zcela oprávněné kritizuje prezident Trump (skutečně není žádný důvod k tomu, aby americký daňový poplatník nesl cca 70 % nákladů kolektivní obrany), EU uvažuje o zavedení jednotné daně (?!), jednotné sociální podpory (?!), jednotném zavedení velmi sporné společné měny (?!)...

A v této velmi složité, výbušné politické situaci se objeví informace, že zcela pokoutně, nejen bez vědomí Evropského parlamentu, bez vědomí ostatních národních politických reprezentací. A dokonce i bez vědomí poslanců jejich vlastních národních parlamentů je připravena a podepsána smlouva mezi Německem (některými „osvícenými“ Němci) a Francií (některými „osvícenými“ Francouzi). Nebudu politicky korektní a nazvu to jako PODRAZ na ostatní členské země, za podtržení nohou všem těm, kteří se zaťatými zuby stále obhajují členství toho či onoho státu v EU. A je to přesně ten typ podrazu, který ještě více prohloubí současnou nejednotnost EU, nedůvěryhodnost politiky jako takové, snižuje význam a autoritu Evropského parlamentu a ještě více sníží úroveň schopností ke kolektivní obraně a globální postavení EU… „Krysy opouštějí potápějící se loď, do jejíhož dna samy vyvrtaly díry“.

Jedním z bodů nového partnerství je snaha o začlenění Německa do Rady bezpečnosti OSN coby stálého člena. Počet stálých členů RB OSN by se tak měl zvýšit na šest. Jde o reálný cíl? A nejedná se o revizi výsledků druhé světové války?

Zda jde o reálný cíl, to nejsem schopen posoudit, nicméně doufám, že k tomu nikdy nedojde právě proto, že není žádný racionální důvod měnit její dosavadní složení. A tím prakticky ve skutečnosti revidovat výsledek poslední světové války. Dovolím si znovu zopakovat, že samozřejmě vnímám a respektuji Německo jako ekonomickou velmoc (důvodů, proč tomu tak je, je více, a nikoliv všechny jsou chvályhodné), ale nevidím žádný důvod k tomu, aby se Německo znovu stalo globální politickou a zejména vojenskou veličinou. Jak se říká, ani farář třikrát nekáže. Myslím, že lidská civilizace už utrpěla dva šílené pokusy o Německou hegemonii, dvakrát bylo Německo na počátku těchto ambic významně podporováno tehdejšími demokratickými zeměmi a dvakrát to, mimo mnoho jiných národů, i tyto státy zaplatily desítkami milionů mrtvých a nevyčíslitelnými materiálními ztrátami… A smutnou pravdou je i to, že na těchto hrůzách také „někdo“ astronomicky vydělal a i díky tomu posílil také svou poválečnou  globální pozici. Pokud má tedy dnes kdosi v Německu (nebo jinde) pocit, že přišel čas to zkusit znova, pak doufám, že tentokrát demokratický svět řekne jasně a tvrdě: Už NE „přátelé“.  LIDI SI PŘEJÍ MÍR!

Nehrozí, že toto partnerství zcela vychýlí jazýček mocenských vah ve prospěch Paříže a Berlína na úkor zbytku Evropské unie?

Dotaz, zda hrozí vychýlení, není úplně správně formulován. Mocenské váhy v Evropské unii jsou již zřetelně a úmyslně vychýleny ve prospěch Německa. Jde tedy spíše o to, zda dochází k završení celého poválečného procesu dlouhodobé snahy Německa stát se znovu jednoznačným lídrem na Evropském kontinentu. Politicky i ekonomicky slabší Francie k tomu poskytuje jen jakýsi krycí závojíček – aby to nevypadalo tak okatě, že v podstatě jde o čistě německou ambici.

Domníváte se, že jedním z faktorů, které hovoří ve prospěch vzniku takové smlouvy, může být snaha Angely Merkelové a Emmanuela Macrona zanechat za sebou hlubší odkaz? Nebo jde skutečně o praktickou věc, kterou si přejí oba národy?

V tomto ohledu položím též dotaz. O jaký odkaz by se mělo jednat? Pan Macron na svém „odkazu“ začal pracovat od okamžiku svého zvolení – jeho popularita u francouzského národa trvale klesá a je nutno podotknout, že tento trend bohužel snaživě vyvažuje svou snahou zalíbit se alespoň muslimskému-islámského elementu ve Francii, respektive v celé EU.