Snad celá planeta žila případem ztracené ponorky u Titaniku. Je to podle vás nesmyslné riskování, nebo styl "báječných mužů na létajících strojích"? Anebo "za peníze téměř vše"?

Chutě bohatých jsou různé, to víte vy i já, a myslím, že mnoho dalších, rozumně uvažujících lidí také. Nicméně takové, co si myslí, že mohou vše, nelze přesvědčit selským rozumem. Vezměte pouze to, že trosky velelodi velelodí - ovšem ve své době -  leží v hloubce přibližně 4000 m pod hladinou oceánu a vodní sloupec také něco váží. Jak vyplývá z mnohých svědectví, plavidlo, které se k Titaniku vypravilo, nebylo nijak certifikováno, a společnost, která ho provozovala, nedbala varování odborníků. Jak pravil jeden král v jedné české pohádce: „Teď už vím, co jsem předtím nevěděl, a to, že na všechno mají být odborníci!“ Tak asi na plavidlo do velkých hloubek té společnosti, co potápění provozovala, to velcí odborníci nebyli. Na druhou stranu, účastníci plavby podepisovali prohlášení, že jsou si vědomi nebezpečí a rizika ponoru. Pro mne to je od nich nesmyslný risk, který stál velké peníze, a moře se jim stalo dost drahým hrobem.

Pro mne to určitě nejsou „báječní muži na létajících strojích“, neboť ti přinášeli pokrok lidem, podle mne to jsou jen bohatci, kteří zapomněli, že za peníze si život nelze zpět koupit. Budiž jim moře hrobem milosrdným.

 Prý se máme připravit na všechno - i na válku....a to co nejdříve

Na válku by se měla připravovat naše profesionální armáda. Od toho ji přece máme a dobře platíme, aby nás dobře chránila. Nebo ne?

Pokud dobře vím, tak v novodobé historii naší vlasti, jsme již dvakrát stáli před rozhodnutím, zdali válčit, či nikoliv. Připomenu. Bylo to v roce 1938, kdy proti nám stálo nepřátelské fašistické Německo, a podruhé to bylo v roce 1968, kdy proti nám stála vojska spřátelených států. Pokud dobře vím, ani jednou jsme do boje nevytáhli, byť jsme byli mnohem více připraveni, než dnes.

V roce 1938 nás zradili naši nejbližší spojenci, se kterými jsme měli podepsané smlouvy a bez boje nás vydali nepříteli. Možná jsme se měli bránit, přesto president Beneš nevydal rozkaz k obraně, i když si v duchu válku moc a moc přál, ale se spojenci. Myslím, že tehdy bychom se se spojenci nejen ubránili. Ale nejsem v roli Beneše, abych to mohl posoudit. Jen vím, co mi říkal tatínek, když o tom, ač nerad, mluvil, jak plakali vojáci - a on s nimi, neboť také stál připraven v těch zákopech,  když odevzdávali své zbraně. Nebo strejda – letec, ten ovšem měl tu odvahu překročit pozdější protektorátní hranice a bojovat na západní frontě. Byli jsme připraveni bojovat a dobře připraveni. A stejně pak k válce došlo a stálo to mnoho obětí, než jsme zase získali samostatnost.

V roce 1968 jsem stál v té armádě, co byla připravena bojovat, také já. V prvosledové tankové jednotce. Já byl z roty, včetně velitele, nejstarší, ke mně chodili vojáci pro posilu, ale i já se té války bál. Přesto, když jsme vyklidili pozice, i já jsem brečel. A presidenta Svobodu jsem nemohl odsuzovat, neboť on viděl během světových válek mnoho a mnoho české krve, která tekla, a zřejmě nechtěl vidět další. A dočasně se změnilo na 21 roků. A celý svět se zmohl tehdy na pár protestů a pomoc nikde. Té krve by bylo asi mnohem, mnohem více, než v roce 1938, protože tehdy jít do toho byla dosud schopna většina národa.

Nejsem si jist, jak by to dopadlo dnes. Válka je svinstvo, ničí hodnoty a bere životy. To rozhodně odsuzuji. Zatím neválčíme a myslím, že většina z nás by si to ani nepřála. Mám dojem, že jsme naši armádu až příliš odzbrojili, a zbraně, které chceme koupit, jsou zatím jen virtuální zboží. A ke stavu naší státní kasy, ani moc peněz na ně nemáme. Náš zbrojní průmysl de facto neexistuje. Nejsme samostatní v zásobování potravin, nerostné suroviny, které jsme mívali, nemáme, nemáme ani podniky, které by byl schopny vyrábět zbraně pro naši potřebu. Nemáme tradice, nesmyslnými řečmi a činy jsme o ně přišli. Ve válce nám krása baroka či filosofie undergroundu či zelená politika nepomůže. A mladí lidé? Ti od padesátky níže ani nevědí, co je to vojna, což jim svým způsobem přeji, ale ve válce by z nich byla jen potrava pro děla jakéhokoliv nepřítele. Myslíte si, že by to dopadlo jinak? A přitom to všechno, a ještě mnohem více, je důležité k vedení války.

A tak si myslím, že rozumné by bylo jednání. Jenže i naše diplomacie leží v troskách. Není dobře sázet na jednu kartu. To ví každý karetní hráč hry „Vole padni“. Spolupráce mezi státy a národy by měla být a nikdo by se z ní neměl vylučovat. I zvíře zahnané do kouta se dovede zuby, drápy bránit. Jen si zkuste zahnat koťátko, které vás nezná, do kouta a vzít ho do ruky. Se zlou se potážete! Jenže my dnes přírodu neznáme, neznáme její zákonitosti či fungování. Jak chceme pak řídit lidské společenství, které je jen slabou nadstavbou přírodních jevů? Včetně té války.