Právě před padesáti lety došlo k nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ na místo Alexandra Dubčeka. Jak moc tato konkrétní personální změna změnila vývoj v Československu?

Padl symbol pražského jara, politik, do kterého si značná část společnosti projektovala předchozí liberalizaci režimu a šanci na její udržení. Dubček se však nalézal v defenzívě a ustupoval i participoval na tzv. normalizaci, i když se ji snažil brzdit. Neměl situaci v rukou.

Příchod Husáka znamenal silnější a rychlejší utahování šroubů, obnovení komunistického monopolu moci, a současně vyvolával určitou naději, že jako tvrdší, neplačící politik s vězeňskou minulostí dokáže na Moskvě více uhrát a nedopustí perzekuce.

Bylo překvapením, že Dubčeka nahradil právě Husák? Já vždy slyšel, že po srpnu postupoval spíše nenápadně, ale když jsem vloni při padesátém výročí viděl filmový týdeník, viděl jsem, že hned na prvním jednání předsednictva ÚV KSČ po návratu z Moskvy seděl přímo vedle Dubčeka (spolu s prezidentem Svobodou) a vypadal jako jednoznačné číslo 2. Jak se tedy vyvíjela Husákova pozice mezi srpnem a dubnem?

V srpnu 1968 by se patrně málokdo vsadil, že se právě Husák stane za půl roku prvním mužem KSČ. Nenápadně se však nechoval, naopak během těchto měsíců razantně vstupoval do veřejného prostoru. Pověstná se již stala jeho slova na mimořádném sjezdu slovenských komunistů: „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické,“ která někdy bývají mylně zaměňována s jeho prvním projevem po vystřídání Dubčeka a jako začátek tzv. normalizace. Paradoxně tehdy po návratu z Moskvy také řekl: „Já stojím a padám se soudruhem Dubčekem.“

Na uvedeném sjezdu byl zvolen do čela Komunistické strany Slovenska a z toho titulu se stal i členem celostátního komunistického vedení. Vystrnadil tak Vasila Biľaka, který se z obavy o zdraví raději sjezdu ani neúčastnil. Do srpna 1968 byl Husák pouze řadovým členem komunistické strany, přičemž vykonával funkci místopředsedy vlády, ta mu zůstala až do konce roku, kdy se mu podařilo prosadit vizi federalizace Československa, a tím nabýt na Slovensku značné popularity. Také nové vedení Komunistické strany Slovenska za ním pevně stálo a bylo mu věrnou oporou v dalším politickém konání a zápasech. Husák si snažil budovat silnou pozici a neméně usiloval o podporu a důvěru Moskvy. Reformisticky ladění slovenští komunisté pod jeho vedením prováděli na Slovensku normalizaci, či jak Husák raději říkával konsolidaci, rychleji, než se tomu dělo v českých zemí. Sověti si ho nejen proto více všímali.

Z pohledu SSSR – byl Husák „první volbou“ na místo Dubčeka již od srpna, kdy se účastnil jednání v Moskvě?

V Moskvě nebyl Husák do té doby příliš pozitivně zapsán. Nelíbilo se, že se vymezoval vůči Biľakovi a udržoval kontakty s reformisty, mezi něž býval i zařazován. Vyčítala se mu také jeho minulost, že konal nedisciplinovaně, určitý konformismus za války a projevy slovenského nacionalismu. Husák však zabodoval a dostal se ostřeji do sovětského hledáčku během srpnové návštěvy Moskvy, kde na jednu stranu označil vstup vojsk za chybu, na druhou se projevil pragmaticky, že se už holt stalo a život musí jít dál. Sověti kvitovali, že se choval do značné míry v jejich intencích, například pomohl zneuznat Vysočanský sjezd, kde získali jednoznačnou převahu reformisté. Vycítili jeho ambicióznost i pochopili, že přes všechno zůstal komunistou uznávajícím mocenské postavení Moskvy.

Mimo uvedené je také možné, že si Husáka vytipovaly sovětské tajné služby již před vojenskou intervencí. Tehdejší šéf KGB Jurij Andropov se totiž jeho případem politické rehabilitace zabýval začátkem 60. let.

Kdo byli další lidé, o kterých se uvažovalo, že by mohli Dubčeka nahradit? Četl jsem, že velké ambice měl v tomto směru Vasil Biľak, který ale nebyl příliš průchodný…

Ano, zpočátku se plánovalo, že by politické vedení převzal Biľak s Aloisem Indrou, kteří participovali na plánu sovětské intervence a nastolení tzv. dělnicko-rolnické vlády. Jenže to se nepodařilo v Československu prosadit, a navíc to prosáklo na veřejnost. Dotyční tak ztratili důvěru velké části české a slovenské společnosti, a tak se museli Sověti poohlédnout jinde.

Uvažovali o někom, kdo nebyl příliš zapleten s reformistickým vývojem a měl plnou sovětskou důvěru. Vytipovali si více kandidátů, které průběžně pozorovali a dávali jim střídavě najevo náklonnost, aby tak u nich podpořili rivalitu a zápas o moskevskou přízeň. Vedle Husáka uvažovali i o Oldřichu Černíkovi, okrajově se objevovalo jméno Evžena Erbana a Lubomíra Štrougala. Sovětské bezpečnostní kruhy zase v jeden čas sázely na bývalého ministra vnitra Rudolfa Baráka. Je třeba však dodat, že se jednalo o krizové varianty, jak dlouho by dotyční setrvali, bylo vázáno na tom, zda se osvědčí.