V současnosti jsou sankce uvaleny na Rusko, Sýrii, Severní Koreu. Jak vnímáte politiku sankcí? Dokáže sankcionované země k něčemu přinutit?

Chápu, že se k sankcím přistupuje jako k „humánnější“ verzi nátlaku, než jsou prostředky vojenské, které často nelze použít, protože nejsou vhodné nebo proti silnému protivníkovi nejsou ani možné. Jsem odpůrcem války jako prostředku pro řešení politických konfliktů, ale sankce nepovažuji za vhodný prostředek. Pokud jsou sankce uvaleny jako snaha o „změnu režimu“ nějakého diktátora, jsou nesmyslné, neboť potrestají především obyčejné občany cílené země, a ne diktátora nebo jeho nejbližší spolupracovníky. Ti se dopadu sankcí vždy ubrání a navíc si své postavení jen posílí, neboť občanům vysvětlí, že trpí díky cizím zemím, které jim tímto způsobem chtějí vnutit „demokracii“. Proti brutálnímu vnějšímu nátlaku se lidé sjednotí i za „svým diktátorem“, například Saddámem Husajnem v Iráku, kde opozice sankce proti režimu kritizovala.

Pokud jsou sankce uvaleny ve snaze změnit politiku dané vlády, je to spíše naivní a plyne to z neznalosti prostředí. Více než čtyřicet let sankcí proti Kubě nemělo žádný politický dopad. Sankce proti Íránu poškodily zemi ekonomicky, ale nemohly vést k žádné „změně režimu“. Sankce proti Rusku kvůli připojení Krymu jsou stejným příkladem. Krym je již nezpochybnitelnou součástí Ruské federace, a to za podpory jak většiny obyvatel Krymu, tak většiny občanů Ruské federace. Naopak, sankce dramaticky zvýšily popularitu prezidenta Putina. Nikdy předtím se ruský prezident netěšil podpoře přes osmdesát procent lidí, kteří obdivují jeho rozhodnost v boji za ruské národní zájmy proti nátlaku Západu, jenž chce Rusko oslabit a ponížit. Sankce tedy vedou i k vypjatějšímu nacionalismu a napětí, které mír jen ohrožuje.

Sankce nezměnily politiku ani bývalé Jugoslávie, natož KLDR. A proč by měl Bašár Asad měnit politiku syrské vlády kvůli sankcím? Mír v Sýrii má naději jen jako výsledek trpělivého a cílevědomého diplomatického úsilí, které vezme v úvahu zájmy jak šíitů včetně vládnoucích alavitů, tak i většinových sunnitů s výjimkou fundamentalistických radikálů sdružených v teroristických organizacích typu takzvaného Islámského státu nebo an-Nusrá, ale i Kurdů, Turkmenů a dalších menšin. Před časem jsem se domníval, že jednání ve Vídni, kterého se zúčastnily jak USA, tak i Rusko, jak Saúdská Arábie, tak i Írán a další země, k takovému mírovému řešení povede. Nyní jsem ale díky rozbíječské politice Saúdské Arábie a do značné míry i Turecka o něco skeptičtější. Dlouhodobě ale jiné řešení neexistuje. Sankcemi se ho zcela jistě nedosáhne.  

Proč byly sankce na Írán odvolány?

Ukončení sankcí je součástí dlouho vyjednávané dohody mezi Íránem a západními mocnostmi vedenými USA, jejichž cílem bylo drasticky omezit roli jaderné energie v Íránu, aby ji tento stát nemohl použít k výrobě jaderných zbraní. Dohodu v Íránu uvítali především stoupenci současného prezidenta Hasana Rúháního, který se snaží o významné zlepšení vztahů s mezinárodním společenstvím a podporuje řadu reforem, jež jsou trnem v oku konzervativnější části íránského establishmentu, která je usazena například v některých důležitých výborech íránského parlamentu – Madžlisu. Dohoda se nelíbí ani mnohým americkým republikánským zákonodárcům, kterým se ji ale nepodařilo v Kongresu zvrátit. Nyní ovšem saúdská poprava šíitského duchovního Nimra Bakíra al-Nimra a následná eskalace napětí mezi touto wahhábistickou, což je sunnitská fundamentální verze islámu, feudální monarchií a Íránem mohlo ukončení sankcí ohrozit.

Mnoho lidskoprávních aktivistů se ptá, proč nebyly doposud uvaleny sankce na Izrael kvůli jeho chování k Palestincům a na Saúdskou Arábii kvůli totálnímu potlačování lidských práv a vývozu radikálního wahhábismu. Je v tomto kontextu pravdou výrok z Orwellovy knihy Farma zvířat, že všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější?

Samozřejmě, že některé státy jsou si rovny a jiné jsou nejrovnější. O tom není pochyb. A ty nejrovnější, tedy nejmocnější, mají své spojence, nad nimiž drží ochrannou ruku. Důvody mohou být různé, od loajality daného režimu, jeho ropných zásob či bohatství, které umožňuje odkupovat velké množství zbraní, až třeba po vliv židovské lobby ve Washingtonu D. C. Někdy platí i princip – i když poněkud zjednodušeně a zkresleně – že nepřítel mého nepřítele by měl být můj přítel. V hierarchii těchto kritérií je rozsah porušování lidských práv v dolní polovině daného žebříčku.

Do jaké míry změní poprava šíitského klerika Nimra Bakíra al-Nimra v Saúdské Arábii vůbec poměr sil či rovnováhu na Středním východě?

Nemyslím si, že již zmíněná poprava změní poměr sil, ale jistě vyostří konflikt mezi sunnitskými státy, jako jsou Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar, Spojené arabské emiráty a tak dále, a šíitskými státy, především Íránem a do značné míry i Irákem a podobně. Výrazně to poškodí snahy nalézt mírové řešení válek v Sýrii a Jemenu, ale i mírové řešení palestinsko-izraelského konfliktu. Doufal jsem, že poprava opozičního klerika, který nikdy nepodporoval žádnou formu násilí, vyvolá jednoznačné odsouzení všech zemí, které tvrdí, že chtějí bojovat proti terorismu a za dodržování základních lidských práv.

Jak bere podnikatelský sektor Česko-slovensko-íránskou obchodní komoru (CSIOK)?

Momentálně má CSIOK několik desítek předních českých firem a další se hlásí. Nijak se členstvím nespěcháme. Nechceme být nějakou masovou obchodní komorou. Jde nám především o kvalitu a spolehlivost. Musíme být schopni ujistit naše íránské partnery, že členem CSIOK je firma, s níž mohou bez obav obchodovat, uzavírat kontrakty a podobně. Proto zájemce o členství prověřujeme. Důležité je doporučení některé ze zakladatelských společností. Předpokládáme, že počet zájemců o členství se zvýší po naší nedávné návštěvě Íránu.

Za jak dlouho se změní diplomatické poměry mezi oběma zeměmi, které jsou pouze na stupni chargé d'affaires?

To záleží na ministerstvech zahraničí v obou zemích. My můžeme pro takovýto důležitý krok jen připravovat vhodnou půdu. A to děláme. Dobré obchodní vztahy vytvářejí vhodnou atmosféru pro dobré politické vztahy a samozřejmě vice versa. Jsem přesvědčen, že dnes již neexistují žádné důvody pro snižování diplomatického zastoupení. Íránská strana je snížila v roce 1998 na protest proti vysílání Rádia Fardá. Pokud si pamatuji, jeho přítomnost na české půdě vyjednal s americkou stranou tehdejší prezident Václav Havel. Ovšem Češi neměli a stále nemají žádnou možnost jakkoliv ovlivňovat obsah tohoto vysílání do Íránu, neboť tato rozhlasová stanice patří USA a je také jimi financována a kontrolována. My obsah toho vysílání ani neznáme. Neznal jsem ho ani v době, kdy jsem byl ministrem zahraničí. Slyšel jsem však, že původní tón, který byl ostře kritický k íránskému režimu, je prý nyní daleko smířlivější. A prý má Rádio Fardá jen velmi omezený počet posluchačů. Doufám, že se diplomaté obou států brzo dohodnou na vhodné formulaci, která tento zbývající problém smete ze stolu.

Nedávno se, vlastně již během zrušení sankcí, uskutečnila první návštěva Íránu pořádaná ministerstvem průmyslu. Jak ji hodnotíte?

Většina evropských, ale i velkých amerických firem, se připravovala na ukončení sankcí nejméně od loňského jara a nyní mají již dojednané a podepsané smlouvy. Jakmile budou například bankovní sankce ukončeny, na tyto smlouvy se doplní jen datum a dají se realizovat. Česká republika bohužel reagovala velmi pomalu, a tak v době, kdy konkurence dolaďuje poslední detaily smluv, my teprve začínáme. V okamžiku, kdy na začátku loňského září letěla do Íránu delegace vedená ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem, tam již před ním byli ministři většiny členských států Evropské unie. Početné a významné delegace z Německa, Británie či Španělska jsme v Teheránu viděli, když jsme tam byli loni v dubnu s parlamentní delegací vedenou místopředsedou Poslanecké sněmovny Vojtěchem Filipem. Očekávám, že i aktuální oficiální podnikatelská návštěva pomůže k rozvíjení již navázaných prvních kontaktů a navázání nových obchodních vztahů v oblastech, o něž má Írán zájem a v nichž my jsme schopni mu vyjít vstříc. Byl tam ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek, zástupci významných firem z nejrůznějších odvětví, jakými jsou například energetika, čištění odpadních vod, zásobování vodou, doprava, cestovní ruch, petrochemický průmysl, sklářský průmysl, obráběcí stroje, farmaceutický průmysl, lázeňství a zdravotní péče, zemědělství včetně například dovozu potravinářských produktů, infrastrukturních staveb, výstavby elektráren či přehrad a dalších. CSIOK rovněž úzce spolupracuje s íránskými regionálními obchodními komorami, které velmi často zastupují rozvinuté regiony větší, než je Česká republika.

Jedním z cílů této cesty bylo dohonit naši zahraniční konkurenci. Bohužel měl íránský náměstek ministra zahraničí Majid Ravanči, který koncem loňského roku v Praze na jednání se zástupci CSIOK upozornil, že Česká republika zaspala, pravdu. Jak jsem se již zmínil, konkurenční firmy z jiných států na formální zrušení sankcí nečekaly, ale vyjednaly si obchody tak, že je mohou realizovat ihned. My teď musíme rychle vyjednávat a spoléhat se na skvělou reputaci bývalého Československa i na dnešní schopnosti našich podnikatelů. Není to zase tak dávno, co byl náš vzájemný obrat zhruba ve výši 526 milionů amerických dolarů, kdežto po posledních letech ochlazení vztahů se scvrkl dokonce až na pouhých pětadvacet milionů. Máme ambici tento vývoj zvrátit a obnovit dřívější oboustranně výhodné vztahy.

Někteří podnikatelé se ohledně sankcí, hovořím o Krymu a Íránu, vyjadřovali, že přestože nebyly uvaleny na vše, bankovní svět a státní byrokracie se chovají tak, že jsou sankce absolutní. Jeden ruský podnikatel si toto zažíval s českou byrokracií ohledně Krymu a sklářských výrobků. Český výrobce léčiv se s tím setkal ohledně exportu léků do Íránu u bank. Proč se toto děje?

Pro tuto otázku byste si měl vybrat vhodnějšího adresáta. Nejsem a nikdy jsem nebyl podnikatelem. Z íránské strany jsem slyšel, že Česká republika patřila ke státům, které co nejpečlivěji dodržovaly sankce. Řada firem z mnoha jiných států se naučila tyto sankce úspěšně obcházet. Írán byl velmi citlivě postižen sankcemi v oblasti bankovnictví, takže byl zcela odříznut od systému Společnosti pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci (SWIFT). Firmy, které s Íránem obchodovaly, si musely zajišťovat platby přes třetí státy. Největší počet společností, které s Íránem obchodovaly i během sankcí, pochází z USA. Znám jednu výbornou českou sklárnu, která nepřerušila svůj vývoz do Íránu a dnes tam má vynikající reputaci.

A nakonec. Kdybyste byl dnes předsedou Valného shromáždění OSN, jaká by byla vaše hlavní rozhodnutí v novém roce?

Možnosti a pravomoci předsedy Valného shromáždění OSN jsou velmi omezené. Jeho nejvýznamnějšími rolemi jsou hledání konsenzu mezi členskými státy a vyjednávání. Jistě bych podpořil diplomatické úsilí o nalezení mírového řešení konfliktu v Sýrii a Jemenu, ale snažil bych se i obnovit mírové jednání o nejstarším ozbrojeném konfliktu v agendě OSN, kterým je izraelsko-palestinský konflikt. Realizace například dvoustátního řešení je evidentně nesmírně složitá, ale neměli bychom úsilí o něj vzdávat jen proto, že se nezdá schůdné. Odmítl bych se smířit se současnou situací v Gaze. Nechtěl bych ztratit ze zřetele ani Ukrajinu, ale tam je nutné spolupracovat především s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Zkoušel bych nalézt diplomatické a politické řešení pro Kurdy v Iráku, Sýrii i v Turecku. Považoval bych za důležité pohlídat, aby byly naplněny všechny dohody z Paříže o klimatické krizi. S bohatými státy, zvláště evropskými, bych důsledněji vyjednával o obnovení jejich příspěvků do Potravinového fondu OSN, z něhož OSN pomáhala chudým zemím, především v Africe. Řada evropských zemí tento svůj příspěvek drasticky snížila, prý aby tyto fondy použily na řešení uprchlické krize. To se mi zdá poněkud absurdní, neboť snížením potravinové pomoci Africe či Libanonu se zvýší bída a hlad lidí, kteří pak opouštějí své domovy ve snaze o přežití v Evropě. A připravoval bych OSN na to, co umí nejlépe, tedy řešit postkonfliktní situace, rekonstrukce poničeného území, obnovení demokratického života včetně zajištění svobodných voleb a fungování státu. K tomu je však nutné především zajistit mír.