Od doby, kdy se v naší zemi začala budovat demokracie, uplynulo už třicet let. Jak ty tři desítky let hodnotit? Co se povedlo, co naopak nepovedlo?

Povedlo se toho dost. Hlavně se zlepšila životní úroveň většiny obyvatel. Ale hodně se toho také pokazilo. Za nástup „liberální“ demokracie jsme zaplatili vysokou daň. Konkrétně – bezdomovectví, neúcta ke státu, špatné mezilidské vztahy, tolerance k povalečství, rozvrat zemědělství, mizerné potraviny z dovozu, a hlavně nikoho v roce 1989 asi nenapadlo, že diktát z Moskvy bude rychle nahrazen diktátem z Bruselu. A našlo by se toho daleko víc. Každý občan si rád nezmíněné doplní…

Když si vzpomenete na ty porevoluční týdny, co se vám nejvíc vybaví?

Ta porevoluční naivita a to nadšení. A po pár týdnech ta dravá chuť po moci a po korytech v novém režimu. Jak se ti bývalí komunisté začali hrnout do funkcí... a naivní národ jim to baštil.

Vy jste publicista, zpěvák a také jste byl prvním československým dýdžejem. Co se pro umělce, z vašeho pohledu, po roce 89 změnilo? Přišly nové velké šance, ale také konkurence, která tady do té doby nebyla… Byla, nebo nebyla ta doba pro vás těžká?

Přesně naopak. Konečně jsem mohl dělat to, co mě (kromě muziky) bavilo. Psát do novin, dělat reportáže s politiky, komentovat události v tehdy ještě svobodné ČT. Úžasně mě to bavilo, na muziku už vlastně ani nezbýval čas. Za nějakých šest let jsem vystřídal řadu povolání, a moc jsem si to užíval. Na přelomu století jsem začal úspěšně a slušně podnikat. O tom se mi za „socíku“ mohlo jenom zdát.

 
Takzvané „divoké devadesátky“, jak je s odstupem času hodnotit? Co říci na zánik řady podniků, a jak po letech například vnímat kuponovou privatizaci?