Po vyhazovu z iDNES jste spustila vlastní blog. Když jsem si četl první text na novém blogu (jmenoval se Euromarxistické vymývání mozků), přišlo mi, že jste odložila zábrany ještě více, než když jste byla vázaná korporátními pravidly na iDNES. Myslí člověk při psaní na to, že má za krkem kodex blogera a „žluté karty“ od administrátora, nebo se na to neohlíží?

Pokud chce člověk psát Pravdu – a ta by měla být principem nejvyšším, tak se na pravidla lidí, kteří se rochní ve své moci a mažou blogery třeba i proto, že se jim nelíbí slovo „blití“, ohlížet nejen nemá, ale ani nesmí. Zda největší zpravodajský server v zemi smí omezovat svobodu slova na základě toho, že je soukromý, je otázkou, ale to bychom se dostali někam úplně jinam. Každopádně si myslím, že iDNES svým počínáním škodí sám sobě.

Když bychom pokračovali v tématu regulace a seberegulace. Dnes už nemáme všemocný stát a tajnou i veřejnou bezpečnost, které by na nás dohlížely, přesto se asi nedá říct, že by všichni byli svobodní a mohli si říkat, co chtějí. Existují různé „korporátní“ tlaky ze strany zaměstnavatelů, provozovatelů blogů, bank u kterých máte úvěr, pojišťoven… Vy se na svém blogu netajíte, že nejvyšší hodnotou je pro vás svoboda. Napadá vás, jak těmto tlakům čelit, aby si člověk v tomto světě svobodu udržel?

Nejsem anarchista, absolutní svoboda je nereálná, pravidla existovat musejí, proto existuje právní stát. Ten by měl ale svobodu omezovat v nejmenší možné míře právě tolik, aby zajistil pořádek a bezpečnost ve společnosti a zároveň aby měl jedinec možnost se sám co nejvíce rozvíjet. Ale moc je opojná a svádí k tendenci regulovat společnost podle vlastních představ. A to se nyní děje – například zavedením inkluze, modrých zón, buzerací školních bufetů atd. Problém takových levicových vlád vidím v tom, že jak jednou začnou omezovat, nezastaví se, ta moc formovat společnost je příliš opojná. Jen to ukrajování svobody musí provádět pozvolna, aby to občan příliš nezaznamenal. Pozor, aby jednou stát nezačal kontrolovat i to, jestli si správně čistíme zuby. Odpověď je tudíž naprosto neoriginální: chodit k volbám a nevolit žádnou ze stran, které jsou nyní ve vládě. Volit takové strany, které se budou zasazovat o co nejmenší zasahování státu do života jednotlivce. V ČR ještě svobodu v porovnání se západní Evropou máme, ale jsme na špatné cestě.

Poznala jste i několik zahraničních zemí. Na svém blogu často píšete o Rakousku, Německu, Dánsku… Většinou ty země z hlediska svobody nevycházejí z vašich blogů moc dobře. Jak se tam dnes žije někomu tak svobodomyslnému, jako jste vy?

Vysvětlím to na Dánsku, severské země jsou v tom sociálním inženýrství o krok vpřed. Není to tak, že by vám někdo přímo diktoval, že máte jezdit na kole, že máte jíst zdravě, že nesmíte mluvit negativně o muslimských imigrantech, že se nesmíte projevovat jako individualita. To všechno můžete dělat. Dříve nebo později ale zjistíte, že je to zařízeno mnohem rafinovaněji: ulice jsou ucpané auty a veřejná doprava je (např. v Kodani) naprosto nespolehlivá a předražená, takže na to kolo sednete. Nezdravé jídlo je kvůli vyšším daním dražší, takže jíte zdravěji. Kritikou imigrantů se dostáváte do společensky trapné situace, takže o tom před známými nemluvíte. V celém vzdělávacím systému vždy pracujete ve skupině, což je extrém potlačující individualitu. To přirozeně není systém pro svobodomyslného individualistu, protože takový systém limituje kreativní seberealizaci a rozvoj. V Německu mi vadí fanatická denacifikace dovedená ad absurdum. Němci jsou velmi silný, disciplinovaný a vytrvalý národ, kterému když jsou předloženy nějaké hodnoty, fanaticky za nimi stádově jde – ať už to byly Hitlerovy výplody nebo antinacionalistické sebemrskačství. Němci nemají odstup a neznají zlatou střední cestu. V Německu (kde Lucie Provazníková aktuálně žije a pracuje-  pozn. PL) rozhodně nejsem napořád.

V poslední době se poměrně často stává, že zatímco absolventi gender studies nebo jiných společenskovědních oborů podporují současné omezování svobody, stavějí se proti němu vědci z ne tak úplně společenskovědních oborů. Nejen Martin Konvička, odpůrci posměšně nazývaný „docent přes broučky“, ale třeba i geolog Václav Cílek nebo archeolog Miroslav Bárta. Podle mě je to zajímavý fenomén, kdy lidé přes svůj obor dospěli k racionálnímu poznání společenských vztahů, které studenti společenskovědních oborů ve škole poznali zdeformované módními trendy. Vy jste vystudovaná urbanistka a krajinná architektka. Jak vám tato profese pomáhá při pozorování a analýze společenských vztahů?

Já jsem studovala nejprve architekturu, ale ta je dnes často pojímána velice egoisticky: prosadit svoji vlastní kreativitu do maximální míry, jakou investor dovolí. Mnoho architektů naprosto nereflektuje to, jak bude stavba lidem sloužit, jaký bude mít vztah ke svému okolí a k přírodě. Proto jsem po bakaláři „přezula boty“.

Krajinná architektura a urbanismus je obor mnohem komplexnější a velmi interdisciplinární. Člověk plánuje prostranství, která slouží různým skupinám lidí s odlišnými nároky (teenageři, maminky na mateřské, sportovci, senioři…). Způsob užívání venkovních prostranství se ale liší i podle národnosti a etnika. Dánští soudruzi došli k tomu, že přistěhovalci se mnohem více než místní scházejí na veřejných prostranstvích – pravděpodobně proto, že (především muslimové) vytvářejí větší uzavřené komunity. Imigrace z kulturně odlišných krajin tudíž vede i ke změnám ve vzhledu města, a to jak prostřednictvím uživatelů samotných (přinesou si do parku gril a židličky, rozdělají oheň, zanechávají odpadky, jsou hluční), tak i prostřednictvím urbanistů, kteří tu skupinu musejí při plánování zohlednit. Pokud pro někoho něco plánujete, musíte mu porozumět, musíte být psychologem i sociologem. Do jisté míry lze dobrým urbanistickým konceptem řešit sociální konflikty.

Já jsem se ale ve své diplomové práci zaměřovala na vliv otevřených prostranství na psychické a fyzické zdraví člověka. Přírodní prostředí má na člověka pozitivní vliv, a to díky přesně měřitelným fyziologickým změnám v těle. Zde přesahujeme do biologie a vědy lékařské. Ale coby krajináři můžeme zabrousit i do vod věd exaktních. Obrazy okolí, které náš mozek prostřednictvím zraku přijímá, lze díky fraktálové geometrii vyhodnotit i matematicky. Přírodní obraz má fraktálovou strukturu, tedy jednotlivosti jsou podobné celku a organicky se opakují (žilky v listu mají podobnou strukturu jako větev, větev má podobnou strukturu jako strom…). Obraz přírodní krajiny má specifickou složitost (fraktálovou dimenzi D), která našemu oku velice lahodí. Naopak vícero studií již dokázalo, že městská zástavba a obzvlášť výškové budovy mají na psychiku, potažmo fyzické zdraví negativní vliv. Zdraví společnosti má pak dopad například i na ekonomiku. Je to všechno provázané.