Ve svém komentáři pro ParlamentníListy.cz jste se zaobíral myšlenkou, že EU v koronavirové krizi odhalila především vlastní neschopnost a solidarita je v případě Unie v podstatě jen prázdným slovem. Jak se vypořádat s argumentem obhájců EU, kteří euroskeptikům při těchto slovech máchají před obličejem oním obřím záchranným balíčkem peněz, který plánuje Angela Merkelová?

Zvláštní je, že se tito zastánci EU neptají, kde že na to paní Merkelová chce vzít? Resp. komu? Nevadí jim, že EU chce zavést nové daně, ani to, že pod sebe chce stáhnout příjmy z uhlíkových povolenek. Zabývejme se právě podobou a povahou onoho balíčku, který je ohromným zářezem do rozpočtů ekonomicky zodpovědnějších členských států včetně České republiky. Pod falešným hávem koronavirové krize se totiž buduje obří penězovod do předlužených jihoevropských států. V rozporu se základními smlouvami EU se vytvářejí společné unijní dluhopisy, vzniká dluhová unie, kdy ručíme za závazky a dluhy nyní obdarovaných států – a kdy v roce 2058 zaklepe na naše dveře, resp. na dveře našich dětí a vnuků, zahraniční bankovní věřitel a zavelí: „Plaťte!!!“ Současně dochází k tichému budování – opět v rozporu s unijním právem – společné rozpočtové a fiskální politiky. Jde o změnu srovnatelnou s Maastrichtskou a Lisabonskou smlouvou, bez toho, aby do toho mohli mluvit občané a národní parlamenty. Ve stejné době se nepřijatelně spojuje otázka standardního unijního rozpočtu (víceletý finanční rámec) a ad hoc fondu obnovy do jednoho hlasovacího balíku. Celé je to jen cesta do dluhového pekla, dlážděná hezkými proslovy europolitiků.

Jak se dívat na to, že by Česko podle všeho mělo být v rámci tohoto fondu čistým plátcem, a tedy pomáhat platit dluhy jiných států?

Naprosto odmítavě. Tento projekt musí premiér, jde-li mu skutečně o klíčové národní zájmy naší země a našich občanů, rozhodně vetovat. Fond obnovy a rozdělování jeho prostředků je navíc konstruován jednoznačně účelově, v rozporu s jakoukoli logikou a spravedlností, na základě kritéria míry nezaměstnanosti (a nezaměstnanosti mladých), nikoli s ohledem na ekonomický propad států v důsledku pandemie koronaviru. Je tedy evidentní, že jde o akt, který byl připraven již dříve – a jen se čekalo na vhodnou příležitost, kdy jej vytáhnout na světlo, a přistoupit tak k dalšímu utužení evropské integrace včetně jejího nevratného charakteru právě společným nesplatitelným zadlužením.